klaster16.jpg

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Liturgie - služby

svitek
.
ovecky

Stanovy třetího řádu

PŘEDMLUVA

Všichni lidé jsou povoláni mít v lásce účast na jediné svatosti Boží: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

Následování Krista je cestou k dosažení dokonalosti, kterou otevřel křest každému křesťanu. Jím se účastní trojího Ježíšova poslání: královského, kněžského a prorockého. První ho zavazuje k proměně světa podle Božího plánu. Druhým odevzdává sebe a celé stvoření společně s Kristem a pod vedením Ducha Otci. Jako prorok ohlašuje Boží plán s lidstvem a obžalovává vše, co mu odporuje.[1]

Velká rodina tereziánského Karmelu je přítomna ve světě v mnoha podobách. Jejím jádrem je Řád bosých karmelitánů, tvořený bratry a mniškami v klauzuře a sekulárními členy. Je to jeden řád s jedním charismatem. Toto charisma je živeno dlouhou historickou tradicí Karmelu, zachycenou v řeholi svatého Alberta a v nauce karmelitánských učitelů církve a jiných světců a světic řádu.

Následující Stanovy OCDS jsou základním kodexem jeho členů, přítomných v různých oblastech světa. Proto se vyznačují jednoduchostí struktur a střídmostí životních norem. Takto v rámci základní jednoty, vytvořené tímto zákonodárným textem, zachovávají otevřenost vůči mnohosti konkretizací, vyžadovaných rozdílnými společensko-kulturními a církevními kontexty. Pro ně bude možno vypracovat zvláštní statuta, která doplní a přizpůsobí obecné normy tam, kde to tyto Stanovy dovolují.

 

 

I

IDENTITA, HODNOTY A závazky

  1. 1.      Spolu s bratřími a mniškami jsou sekulární karmelitáni syny a dcerami Řádu blahoslavené Panny Marie z hory Karmel a svaté Terezie od Ježíše. Sdílejí tudíž s řeholníky stejné charisma, které každý prožívá podle vlastního životního stavu. Je to jedna rodina se stejnými duchovními dobry, jedním povoláním ke svatosti (srov. Ef 1,4; 1Petr 1,15) a jedním apoštolským posláním. Sekulární členové přinášejí řádu bohatství vlastní jejich sekulárnímu charakteru.[2]
  2. 2.      Příslušnost k řádu sahá svými kořeny ke vztahu, který se vytvořil mezi laiky a členy řeholních řádů vzniklých ve středověku. Postupně tyto vztahy získaly oficiální povahu, která umožňuje účast na charismatu a spiritualitě řeholního institutu, jehož součást tvoří. Ve světle nové teologie laikátu v církvi prožívají sekulární členové řádu tuto příslušnost na základě jasné laické identity.
  3. 3.      Členové Sekulárního řádu bosých karmelitánů jsou věrnými členy církve,[3] povolanými k životu „v poslušnosti Ježíši Kristu“ [4] díky „přátelství s tím, od něhož víme, že nás miluje“,[5] ve službě církvi. Pod ochranou blahoslavené Panny Marie z hory Karmel se inspirují svatou Terezií od Ježíše, svatým Janem od Kříže a biblickou tradicí proroka Eliáše a snaží se prohloubit křesťanské závazky přijaté ve křtu.
  4. 4.      Panna Maria se činí přítomnou zvláštním způsobem především jako vzor věrnosti v naslouchání Pánu svým postojem služebnice Páně a lidí. Maria je ta, která uchovávala ve svém srdci život a činy svého Syna a rozjímala o nich[6] a tím nám dala příklad kontemplace. Byla to ona, která na svatbě v Káně poradila, aby udělali, co jim Pán řekne,[7] a tím nám dala příklad apoštolské služby. A byla to opět ona, která očekávala seslání Ducha svatého, setrvávajíc s apoštoly na modlitbách[8] a tím nám vydala svědectví přímluvné modlitby. Ona je Matkou řádu. Sekulární karmelitán se těší její zvláštní ochraně a pěstuje upřímnou mariánskou úctu.
  5. 5.      Prorok Eliáš představuje tradici Karmelu a inspiruje k životu v přítomnosti Boha, který je hledán v samotě a mlčení, horlivostí pro Jeho slávu. Sekulární člen prožívá prorocký rozměr křesťanského života a karmelitánské spirituality šířením Božího zákona lásky a pravdy ve světě a zvláště tím, že se stává hlasem těch, kteří sami tuto lásku a pravdu vyjádřit nemohou.[9]
  6. 6.      Řehole svatého Alberta je původním vyjádřením spirituality Karmelu. Byla napsána pro laiky, kteří se shromáždili na hoře Karmel, aby žili život oddaný meditaci Božího slova pod ochranou Panny Marie. V této řeholi se nacházejí principy, které řídí karmelitánský život:

a) žít v poslušnosti Ježíši Kristu;

b) být horliví v meditaci zákona Páně;

c) věnovat čas duchovní četbě;

d) účastnit se liturgie církve, jak eucharistie, tak liturgie hodin;

e) věnovat se potřebám a dobru ostatních v komunitě;

f) vyzbrojit se ctnostmi a žít intenzivní život víry, naděje a lásky;

g) hledat vnitřní mlčení a samotu v našem životě modlitby;

h) užívat prozíravé rozvahy ve všem, co děláme.

  1. 7.      U počátku reformovaného Karmelu stojí svatá Terezie od Ježíše. Žila z hluboké víry v Boží milosrdenství,[10] která ji posilovala, aby vytrvala[11] v modlitbě, pokoře, sesterské lásce a lásce k církvi, a přivedla ji k milosti duchovního manželství. Její evangelijní sebezápor, její ochota ke službě a její vytrvalost v uskutečňování ctností jsou každodenním vodítkem, jak prožívat duchovní život.[12] Její učení o modlitbě a duchovním životě je podstatné pro formaci a život Sekulárního řádu.
  2. 8.      Svatý Jan od Kříže byl spolupracovníkem svaté Terezie při utváření reformovaného Karmelu. Učí sekulárního člena, aby byl bdělý v uskutečňování víry, naděje a lásky. Vede jej temnou nocí ke sjednocení s Bohem. V tomto sjednocení s Bohem nachází sekulární člen opravdovou svobodu dětí Božích.[13]
  3. 9.      Přihlížíme-li k  počátkům Karmelu a k  tereziánskému charismatu, můžeme hlavní prvky povolání tereziánských karmelitánských laiků shrnout takto:

a) žít v poslušnosti Ježíši Kristu napodobováním a životem pod ochranou Nejsvětější Panny, jejíž životní forma představuje pro Karmel vzor připodobňování se Kristu;

b) hledat „tajemné sjednocení s Bohem“ cestou kontemplace a apoštolské činnosti, nerozlučně spjatých ve službě církvi;

c) přikládat zvláštní význam modlitbě, která, je-li živená nasloucháním Božímu slovu a liturgií, může vést ke vztahu přátelství s Bohem, nejenom když se člověk modlí, ale i v životě. Angažovat se v tomto životě modlitby vyžaduje, aby se člověk sytil vírou, nadějí a především láskou, a žil tak v přítomnosti a tajemství živého Boha;[14]

d) proniknout apoštolskou horlivostí modlitbu a život v ovzduší lidského           a křesťanského společenství;

e) žít evangelijní sebezápor v teologální perspektivě;

f) v evangelizačním závazku přikládat význam pastoraci spirituality jako osobité formě spolupráce Sekulárního řádu, věrného vlastní karmelitánsko-tereziánské identitě.

 

II

NÁSLEDOVÁNÍ JEŽÍŠE V LAICKÉM TEREZIÁNSKÉM KARMELU

  1. 10.    Kristus je středem křesťanského života a zkušenosti. Členové Sekulárního řádu jsou povoláni k  tomu, aby žili závazky následování Pána ve společenství s Ním, přijímali Jeho učení a odevzdávali se Jeho osobě. Následovat Ježíše znamená mít podíl na Jeho spasitelném poslání hlásat radostnou zvěst a nastolovat království Boží (Mt 4,18-19). Jsou různé způsoby následování Ježíše: všichni křesťané Ho mají následovat, učinit z Něho normu svého života      a být odhodláni plnit tři základní požadavky: podřídit rodinná pouta zájmům Božího království a Ježíšově osobě (Mt 10,37-39; Lk 14,25-26); žít v oproštění od bohatství a dokazovat tak, že příchod Božího království se neopírá o lidské prostředky, nýbrž o Boží moc a o oddanou ochotu lidské osoby vůči Němu (Lk 14,33); nést kříž přijetí Boží vůle, která se zjevuje v poslání, jež Bůh svěřuje člověku (Lk 14,33; 9,23).
  2. 11.    Následování Ježíše, členové Sekulárního řádu  vyjadřují příslibem tíhnout k evangelijní dokonalosti v duchu evangelijních rad čistoty, chudoby                       a poslušnosti a blahoslavenství. Tímto příslibem se posiluje vlastní křestní závazek života ve světě ve službě Božímu plánu. Tento příslib je závdavkem osobní svatosti, která nutně vede k úsilí sloužit církvi ve věrnosti karmelitánsko-tereziánskému charismatu. Skládá se před členy komunity jako představiteli celé církve a v přítomnosti delegáta představeného řádu.

Závazek příslibu žít ducha evangelijní rady čistoty

  1. 13.    Příslib čistoty posiluje závazek milovat Boha nade všechno a milovat ostatní láskou, kterou k nim má Bůh.[15] Tímto příslibem hledá člen Sekulárního řádu svobodu, aby mohl milovat Boha a bližního nezištně[16] a svědčil o Boží důvěrnosti zaslíbené v blahoslavenství: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha“ (Mt 5,8). Příslib čistoty je závazkem křesťanské lásky v jejím osobním a společenském rozměru vytvářet ve světě opravdové společenství. Tímto příslibem sekulární člen vyjadřuje také vědomou touhu respektovat každou osobu, jak to vyžaduje Boží zákon a ve shodě s vlastním životním stavem, ať už je svobodný nebo žijící v manželství či ovdovělý. Tento příslib změně vlastního životního stavu nebrání.

Závazek příslibu žít ducha evangelijní rady chudoby

  1. 14.    Příslib chudoby vyjadřuje touhu žít podle hodnot evangelia. V evangelijní chudobě se nachází bohatství štědrosti, sebezapření, vnitřní svobody a závislosti na tom, který „ač byl bohatý, stal se chudým, aby nás obohatil svou chudobou“ (2Kor 8,9) a který „sám sebe zmařil“ (Flp 2,7), aby se vydal službě svým bratřím a sestrám. Příslib chudoby usiluje o evangelijní užívání dober tohoto světa            a osobních obdarování a o uplatňování vlastní zodpovědnosti ve společnosti, v rodině a v  zaměstnání, a odevzdává se s důvěrou do Božích rukou. Znamená také závazek ve prospěch spravedlnosti ve světě, aby tento odpovídal Božímu plánu. Evangelijní chudoba je také uplatňováním naděje, která uznává osobní omezení  a  s  důvěrou se odevzdává Boží dobrotě a věrnosti.

Závazek příslibu žít ducha evangelijní rady poslušnosti

  1. 15.    Příslib poslušnosti zavazuje k životu otevřenému vůli Boha, „v němž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28) napodobováním Krista, který přijal vůli Otce a stal se poslušným až k  smrti na kříži (Flp 2,8). Příslib poslušnosti je uplatňováním víry, která vede k hledání Boží vůle v událostech a výzvách osobního i společenského života. Sekulární člen jím svobodně spolupracuje s těmi, kdo mají zodpovědnost vést komunitu a řád v rozlišování a přijímání Božích cest: Rada komunity, provinciál a generál.

Závazek příslibu žít ducha blahoslavenství

  1. 16.    V blahoslavenstvích se nachází životní plán a způsob, jak navázat vztah se světem, s bližními a spolupracovníky, s  rodinnými příslušníky i přáteli. Příslibem žít blahoslavenství v každodenním životě zamýšlejí sekulární členové vydávat svědectví o evangelijním životě jako údy církve a řádu a tak pobízet svět, aby následoval Krista: „Cestu, Pravdu a Život“ (Jan 14,6).

 

III

SVĚDKOVÉ ZKUŠENOSTI S BOHEM

  1. 17.    Povolání tereziánského Karmelu je závazkem „žít v poslušnosti Ježíši Kristu“, „rozjímat dnem i nocí v zákoně Páně a bdít na modlitbách“.[17] Věrna tomuto principu Řehole, ustanovila svatá Terezie modlitbu jako základ a hlavní cvičení své řeholní rodiny. Proto je sekulární člen povolán usilovat o to, aby modlitba prostoupila celou jeho existenci, aby kráčel v přítomnosti živého Boha (srov. 1Král 18,14) trvalým uplatňováním víry, naděje a lásky tak, aby se jeho život stal modlitbou, hledáním sjednocení s Bohem. Cílem bude dosáhnout integrace zkušenosti Boha se zkušeností života: být kontemplativní v modlitbě      a v plnění vlastního poslání.
  2. 18.    Modlitba, přátelský rozhovor s Bohem, se musí živit jeho Slovem, aby se tento rozhovor mohl uskutečnit, protože „k Bohu mluvíme, když se modlíme, Bohu nasloucháme, když čteme jeho slova“.[18] Boží slovo bude živit kontemplativní zkušenost sekulárního člena a jeho poslání ve světě. Kromě osobní kontemplace má naslouchání Slovu disponovat i ke kontemplaci, která vede ke sdílení zkušenosti s Bohem v  komunitě Sekulárního řádu. Jejím prostřednictvím se bude společně hledat rozlišování Božích cest, stálé oživování dynamiky obrácení, rozněcování aktivní naděje. Skutečnost se stane průzračnou a bude možno odhalovat Boha ve všem.
  3. 19.    Studium a duchovní četba Písma a spisů našich svatých, zvláště těch, kteří jsou učiteli církve: svaté Terezie, svatého Jana od Kříže a svaté Terezie od Dítěte Ježíše, zaujímají přednostní místo, kde se sytí život modlitby sekulárního člena. Rovněž církevní dokumenty jsou pokrmem a inspirací              v  závazku následování  Ježíše.
  4. 20.    Sekulární člen se bude snažit nalézat pevně stanovené doby věnované modlitbě jako chvíle hlubšího vědomí Pánovy přítomnosti a jako vnitřní prostor k osobnímu a niternému setkání s Ním. To jej povede, aby prožíval modlitbu jako životní postoj, který mu umožní „vždy a všude objevovat Boha (…), hledat v každé události jeho vůli, vidět Krista ve všech lidech, ať jsou blízcí nebo cizí     a správně posuzovat, jaký pravý význam a hodnotu mají časné věci samy o sobě   a ve vztahu k cíli člověka“.[19] Tím se získá kontemplace i angažovanost v dějinách, když se vzájemně propojí víra a život, modlitba a činnost.
  5. 21.    Sekulární člen bude denně věnovat určitý čas praxi vnitřní modlitby. Je to čas k přebývání s Bohem a k posílení vztahu s Ním, abychom byli pravými svědky jeho přítomnosti ve světě.
  6. 22.    Cesta křesťanské modlitby vyžaduje prožívání evangelijního sebezáporu (Lk 9,23) v plnění vlastního povolání a poslání, neboť „modlitba a pohodlí se neslučují“.[20] Sekulární člen na sebe přijme každodenní námahy a utrpení, rodinné starosti, nejistotu a omezení lidského života, nemoci, neporozumění a všechno to, co představuje předivo naší pozemské existence, v perspektivě víry, naděje           a lásky. Bude se zároveň snažit učinit z toho všeho předmět vlastního rozhovoru s Bohem, aby rostl v postoji chvály a díkůvzdání Pánu. Aby bylo možné opravdově prožívat prostotu, oproštěnost, pokoru a úplnou důvěru v Pána, Sekulární řád zachovává skutky evangelijního sebezáporu doporučované církví. Zvláštního významu přitom nabývají dny a období liturgického kalendáře, které mají kající povahu.
  7. 23.    Život osobní modlitby sekulárního člena, chápané jako vztah přátelství s Bohem, se živí a vyjadřuje také v liturgii, nevyčerpatelném zdroji duchovního života. Liturgická modlitba obohacuje modlitbu osobní a ta zase ze své strany vtěluje liturgický úkon do života. V Sekulárním řádu se zvláštní místo připisuje liturgii chápané jako Boží slovo slavené  s  aktivní nadějí, poté co bylo přijato    ve  víře, a s úsilím prožívat je v účinné lásce. Svátosti, zejména eucharistie            a  svátost smíření mají být prožívány jako znamení a nástroje osvobozujícího Božího působení a jako setkání se  zmrtvýchvstalým Kristem, přítomným v církevním společenství. Jsou to struktury milosti čelící strukturám hříchu, které existují ve společnosti. Sekulární člen se bude snažit v liturgické modlitbě odhalit přítomnost Krista a Ducha, živou a náročnou v konkrétním každodenním životě. V liturgickém roce bude zakoušet jako přítomná tajemství Vykoupení, která jej podněcují, aby spolupracoval na uskutečnění Božího plánu. Liturgie hodin mu zase umožní vstoupit do společenství s Ježíšovou modlitbou a modlitbou církve.
  8. 24.    Hodnota svátostného a liturgického života v Sekulárním řádu vede jeho členy k tomu, aby se účastnili dle svých možností slavení eucharistie. Budou se snažit modlit se ranní chvály a nešpory z  liturgie hodin ve spojení s církví, přítomnou po celém světě. Bude-li to možné, budou se také modlit kompletář. Jejich účast na svátosti smíření a jiných svátostech církve přispívá k jejich procesu obrácení.

 

IV.

VE SLUŽBĚ BOŽÍMU PLÁNU

  1. 25.    „Protože jsou členy církve, získávají laici povolání a poslání zvěstovat evangelium. Jsou k tomu zmocněni a vázáni na základě svátostí křesťanské iniciace a darů Ducha svatého“.[21] Spiritualita Karmelu probouzí v sekulárním členovi touhu po větším apoštolském úsilí, zvláště když si uvědomuje, co všechno s sebou nese jeho vlastní povolání do řádu. Vědom si toho, že svět potřebuje svědky Boží přítomnosti,[22] odpovídá na výzvu, kterou adresuje církev všem sdružením věrných následovníků Krista, když je v lidské společnosti zavazuje k aktivní účasti na dosažení apoštolských cílů jejich poslání, podle vlastního charismatu. Jako plod této účasti na evangelizaci sdílí sekulární člen obnovenou chuť k modlitbě, ke kontemplaci a k liturgickému a svátostnému životu.
  2. 26.    Povolání Sekulárního řádu je skutečně církevní. Modlitba a apoštolát, jsou-li opravdové, jsou nerozlučné. Poznámka svaté Terezie, že cílem modlitby je „aby se z ní rodily dobré skutky“ [23] připomíná Sekulárnímu řádu, že obdržené milosti mají mít vždy účinek na ty, kdo je přijímají.[24] Pro jednotlivce i pro komunity, především však jako pro členy církve, je apoštolská činnost plodem modlitby. Kde je to možné a ve  spolupráci s  řeholními představenými                    a s náležitým pověřením zodpovědných osob, se komunity podílejí na apoštolátu řádu.
  3. 27.    Sekulární karmelitán je povolán prožívat a dosvědčovat charisma tereziánského Karmelu v místní církvi, části Božího lidu, v níž se zpřítomňuje      a uskutečňuje Kristova církev.[25] Každý ať se snaží být živým svědkem Boží přítomnosti a uvědomí si svou zodpovědnost za  nutnost pomáhat církvi konkrétním způsobem v jejím evangelizačním poslání, pod vedením biskupa. Proto ať každý koná apoštolát nebo na něm spolupracuje s jinými ve společenství či individuálně.
  4. 28.    Do svého apoštolského úsilí bude vnášet bohatství své spirituality s odstíny, které s sebou nesou nejrůznější pole evangelizace: misie, farnosti, domy modlitby, instituty spirituality, modlitební skupiny, pastorace spirituality. Svým vlastním, svébytným přínosem mohou karmelitánští laici skýtat tereziánskému Karmelu obnovené impulsy „k objevení nových podnětů pro obnovenou apoštolskou aktivitu“ [26] s tvořivou věrností vlastnímu poslání v církvi. Různé apoštolské aktivity Sekulárního řádu budou upřesněny a posouzeny ve zvláštních statutech pro jednotlivá zeměpisná prostředí.[27]

 

V.

S JEŽÍŠOVOU MATKOU MARIÍ

  1. 29.    V niterné dynamice následování Ježíše kontempluje Karmel Marii jako Matku a sestru, „dokonalý vzor Pánova učedníka“[28] a tím i životní vzor členů řádu. Panna chvalozpěvu Magnificat ohlašuje radikální rozchod se starým světem a začátek nových dějin, v nichž Bůh svrhává z trůnu mocné a povyšuje chudé. Maria se staví na jejich stranu a hlásá Boží způsob jednání v dějinách. Maria je pro sekulárního člena řádu vzorem úplné oddanosti Božímu království. Učí nás naslouchat Božímu slovu v Písmu a v životě, věřit mu za všech okolností, abychom mohli dostát jeho požadavkům. A to, aniž by mnoha věcem rozuměla, tím, že uchovávala vše v srdci (Lk 2,19,50-51) až do příchodu světla, v kontemplativní modlitbě.
  2. 30.    Maria je také ideálem a inspirací pro sekulárního člena. Prožívá zblízka potřeby bratří a stará se o  ně (Lk 1,39-45; Jan 2,1-12; Sk 1,14). Ona, „nejdokonalejší obraz svobody a osvobození lidstva a vesmíru“,[29] pomáhá pochopit smysl poslání. Ona, Matka a Sestra, která nás předchází v putování víry     a v následování Pána Ježíše, nás doprovází, abychom ji napodobovali v jejím životě skrytém v Kristu a nasazeném ve službě ostatním.
  3. 31.    Mariina přítomnost nejen oživuje spiritualitu tereziánského Karmelu, nýbrž také charakterizuje jeho apoštolát. Proto se bude sekulární člen řádu snažit den ze dne lépe poznávat Mariinu postavu četbou evangelia, aby ostatním sdílel autentickou mariánskou úctu, která vede k napodobování jejích ctností. Vedeni pohledem víry budou členové Sekulárního řádu slavit a šířit liturgickou úctu k Matce Boží ve světle tajemství Krista a církve, a s vírou a láskou budou k její poctě konat zbožná cvičení.

 

VI.

FORMACE V KARMELITÁNSKÉ ŠKOLE

  1. 32.    Ústředním cílem formačního procesu v  Sekulárním řádu je připravit danou osobu k tomu, aby žila charisma a spiritualitu Karmelu v následování Krista k misijní službě.
  2. 33.    S opravdovým zájmem o nauku církve a o  spiritualitu našich karmelitánských světců se karmelitánští laici snaží být ve svém životě zralými muži a ženami v uskutečňování víry, naděje a lásky a v úctě k Panně Marii. Snaží se prohloubit svůj křesťanský, církevní a karmelitánský život. Křesťanská formace je pevným základem pro karmelitánskou a duchovní formaci. Díky Katechismu katolické církve a církevním dokumentům dostávají karmelitánští laici nezbytné teologické základy.
  3. 34.    Tereziánsko-sanjuanistická formace, jak počáteční, tak trvalá, napomáhá sekulárnímu členu rozvíjet vlastní lidskou, křesťanskou a duchovní zralost ve službě církvi. Lidskou formací rozvíjí schopnost meziosobního dialogu, vzájemné úcty, tolerance, možnosti být napomínán a v klidu napomenout              a schopnost vytrvat v přijatých závazcích.

Formace k apoštolátu je založena na teologii církve o zodpovědnosti laiků[30] a pochopení úlohy sekulárních členů v řádovém apoštolátu pomáhá uvědomit si místo, jaké zaujímá Sekulární řád v církvi a v Karmelu a nabízí praktickou formu sdílení milostí obdržených povoláním do něj.

  1. 36.    Postupné uvedení do života Sekulárního řádu je uspořádáno následovně:

a) Dostatečně dlouhé období kontaktu s komunitou, které trvá nejméně šest měsíců. Cílem této etapy je, aby se kandidát lépe seznámil s komunitou, s jejím způsobem života a s druhem služby církvi, které jsou vlastní Sekulárnímu řádu tereziánského Karmelu. Kromě toho dostává i komunita příležitost k náležitému rozlišení. Provinční statuta tuto dobu upřesní.

b) Po počátečním období kontaktu může Rada komunity připustit kandidáta do období vážnější formace, které obvykle potrvá dva roky a bude nasměrováno k prvnímu příslibu. Na začátku tohoto období formace se kandidátu udělí škapulíř; jde o vnější znamení jeho příslušnosti k řádu             a skutečnosti, že je mu Maria zároveň matkou i vzorem při jeho putování.

c) Na konci této etapy je po schválení Radou komunity kandidát vyzván ke složení prvního příslibu žít ducha evangelijních rad a blahoslavenství po dobu tří let.

d) Během posledních tří let počáteční formace se uskuteční prohloubené studium Písma, církevních dokumentů, řádových světců, modlitby a způsobu, jak se připravit k účasti na řádovém apoštolátu. Na konci tří let může Rada připustit kandidáta ke složení definitivního příslibu žít ducha evangelijních rad a blahoslavenství po celý život.

 

VII.

ORGANIZACE A VEDENÍ

  1. 37.    Sekulární řád blahoslavené Panny Marie z hory Karmel a svaté Terezie od Ježíše je sdružením věřících a nedílnou součástí Řádu bosých karmelitánů. Svou povahou je podstatně laický, ačkoli může počítat s účastí diecézního kléru.[31]
  2. 38.    Bratři a mnišky tereziánského Karmelu považují laickou komunitu sekulárního Karmelu za obohacení svého zasvěceného života. Skrze vzájemné působení si přejí naučit se od karmelitánských laiků rozlišovat znamení času. Proto se bude usilovat o to, aby představitelé Sekulárního řádu byli přítomni, když se v některé zeměpisné oblasti připravuje, na úrovni místní nebo provinční, apoštolská služba řádu, nebo když se zkoumá situace církve a společnosti.
  3. 39.    Všichni věřící v Krista mají právo skládat sliby.[32] Se souhlasem Rady komunity a svolením provinciála může člen Sekulárního řádu, pokud si to přeje, složit v přítomnosti komunity sliby poslušnosti a čistoty. Sliby jsou přísně osobní a nevytvářejí odlišnou kategorii příslušnosti. Předpokládají větší úsilí věrnosti evangelijnímu životu, ale nepřetvářejí ty, kdo je skládají v osoby právně uznané jako zasvěcené v podobném smyslu, jako u institutů zasvěceného života. Ti, kdo skládají sliby v Sekulárním řádu, zůstávají nadále laiky do  všech právních důsledků.
  4. 40.    Struktura Sekulárního řádu zásadně spočívá na místní komunitě, jako viditelném znamení církve. Sekulární řád je právnickou osobou, a to jak na úrovni provincie, tak na úrovni komunity.[33]
  5. 41.    Sekulární řád právně závisí na bratřích bosých karmelitánech.[34] Generální představený ustanovuje místní komunity a koná pastorační vizitace. V jednotlivých případech může dispensovat od  stanov a statut a udělovat výjimky. Má pravomoc řešit případy, které nejsou zahrnuty v tomto právním dokumentu a které nemohou být vyřešeny místními autoritami. Generálnímu představenému pomáhá generální delegát, jehož úkolem je podporovat vzájemné vztahy mezi řeholními a sekulárními členy a udržovat styky s  provinčními delegáty a asistenty jednotlivých komunit tak, aby mohli zajišťovat cíl a správný chod Sekulárního řádu.
  6. 42.    Generální definitorium řádu schvaluje regionální[35] a provinční statuta Sekulárního řádu.[36]
  7. 43.    Provinční představený, obvykle s pomocí provinčního delegáta, je představeným Sekulárního řádu na svém území.[37] Zodpovídá za správný chod Sekulárního řádu v okruhu své pravomoci. Má vizitovat komunity, které jsou pod jeho jurisdikcí a po vyslechnutí Rady komunit jmenovat jejich asistenty.[38] Na něj je třeba se obracet, vzniknou-li konflikty.
  8. 45.    Pouze generální představený řádu v oblastech, kde nejsou bratři, nebo provinciál v rámci okruhu své pravomoce, mohou určit za asistenta někoho, kdo není řeholníkem řádu, vždy se svolením jeho legitimního představeného. Generální nebo provinční delegát vykonají tuto svou službu jmenování rozhovorem s kandidátem, aby se ujistili, zda má kvality vyjádřené v čísle 44 těchto norem.
  9. 46.    Rada, tvořená předsedou, třemi radními a vedoucím formace, tvoří bezprostřední autoritu komunity. Hlavním úkolem Rady je formace a křesťanské  zrání členů komunity.
  10. 47.    Rada má pravomoc:

a) připustit kandidáty k formaci, k příslibu nebo slibům;

b) z oprávněných důvodů a se souhlasem provinciála zkrátit období formace před časným příslibem;

c) svolat komunitu jednou za tři roky k volbám;

d) z vážných důvodů nahradit některého člena Rady;[39]

e) po konzultaci s provinciálem vyloučit člena komunity, je-li to považováno za nutné;[40]

f) přijmout člena, který přichází z jiné komunity;

g) vyvstane-li záležitost, která nespadá do kompetence Rady, je povinností předsedy, uvědomit o tom provinciála.

Rada se schází často a pokaždé, kdy je to nezbytné, aby pozorně sledovala formační plány a růst vlastní komunity.

  1. 48.    Generální představený, provinční představený a Rada komunity jsou legitimními představenými Sekulárního řádu.

a) seznam členů, kteří ji tvoří; k vytvoření komunity se požaduje jako minimum 10 členů, z nichž nejméně dva složili definitivní příslib;

b) dopis provinčního delegáta žádající o zřízení komunity;

c) písemný souhlas ordináře diecéze;[41]

d) název komunity;

e) místo, kde se komunita schází.

  1. 50.    Každé tři roky volí místní komunita Sekulárního řádu svého předsedu      a tři radní.[42] Tito čtyři členové po poradě s asistentem volí vedoucího formace z těch, kdo složili definitivní příslib. Rada poté jmenuje tajemníka a pokladníka. Způsob voleb bude určen provinčními statuty a bude zcela respektovat svobodu voličů a preference většiny členů. Aby předseda mohl být zvolen na třetí období, vyžaduje se souhlas provinciála.
  2. 52.    Úkolem všech tří radních je spolu s  předsedou tvořit vedení komunity       a podporovat vedoucího formace. Obvykle jsou to členové komunity s definitivním příslibem. V jednotlivých případech mohou být radními členové s časným příslibem.
  3. 53.    Vedoucí formace, zvolený Radou z těch, kdo složili definitivní příslib, je zodpovědný za přípravu kandidátů k prvnímu a k definitivnímu příslibu. Pracuje v součinnosti s asistentem a s podporou předsedy. V nepřítomnosti předsedy přebírá  všechny jeho povinnosti.
  4. 54.    Tajemník rady je zodpovědný za průběžnou aktualizaci knihy komunity, do níž zaznamenává volby, připuštění, přísliby a demise. Knihu má předkládat Radě, když se schází, a komunitě v okamžiku voleb. Účastní se schůzí Rady          a zapisuje do knihy její usnesení, ale nemá hlasovací právo.
  5. 55.    Pokladník má střežit a spravovat fond komunity. Radě musí předkládat pololetní zprávu a jednou ročně ji předkládá také komunitě a provinčnímu představenému nebo představenému dané oblasti.[43] Místní statuta určují, jak se bude komunita starat o potřeby chudých.
  6. 56.    Sekulární členové, kteří se pro vzdálenost, pro svůj věk, nebo nemoci nemohou účastnit pravidelných setkání komunity, jsou i nadále členy Sekulárního řádu a autoritou provinčního delegáta mají být připojeni k určité komunitě. Je na předsedovi komunity, aby byl v kontaktu s těmito členy a na nich je udržovat kontakt s komunitou.

a) průběh přiměřeného programu formace;

b) přijímání a formaci nových členů, kteří nebydlí blízko již ustanovené komunity; v každém případě musejí být tito noví kandidáti uznáni a formováni jednou z ustanovených komunit a jsou považováni za členy této komunity;

c) postup pro volby a rozsah povinností tří radních;

d) modlitby za zemřelé členy komunity;

e) okolnosti a podmínky ke složení slibů;

f) minimální a maximální věk pro přijetí nových členů;

g) maximální počet členů komunity před jejím rozdělením a vytvořením další komunity;

h) koordinaci apoštolských iniciativ uvnitř komunity nebo provincie;

i) formu a užívání vnějších známek příslušnosti k Sekulárnímu řádu;

j) způsoby umrtvování a vyjádření úcty k Panně Marii a světcům Řádu.

  1. 60.    Na národní úrovni, tam, kde existuje více než jedna provincie, nebo na úrovni mezinárodní, se mohou zavést další struktury, budou-li pokládány za užitečné nebo nutné pro formaci, koordinaci apoštolátů Řádu nebo organizování kongresů. Tyto struktury nebudou mít žádnou pravomocnou autoritu. Tyto regionální rady musejí předložit svá statuta ke schválení Generálnímu definitoriu.

 

Doslov

Stanovy Sekulárního řádu byly vypracovány ke konkretizaci programu života jeho členů, kteří jsou součástí Řádu tereziánského Karmelu. Jsou povoláni „vydávat svědectví o tom, že křesťanská víra (…) dává jedinou a správnou odpověď na otázky a naděje, které dnes přináší život člověku i každé společnosti“[44]. Toto budou uskutečňovat jako laici, pokud na základě angažované kontemplace dokáží denně svědčit ve svém vlastním rodinném a společenském životě o „životní jednotě, která nalezne v evangeliu svou inspiraci a sílu k plnému uskutečnění“.[45] Jako laici a synové a dcery Terezie od Ježíše a Jana od Kříže jsou povolání „být pro svět svědky zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha“[46] prostřednictvím života modlitby, evangelizační služby a skrze svědectví křesťanské a karmelitánské komunity. „Všichni společně a každý jednotlivě mají sytit svět duchovními plody (srov. Gal 5,22) a šířit v něm ducha, jenž pozvedá chudé, tiché a pokojné, které Pán blahoslavil v evangeliu (srov. Mt 5,3-9). Jedním slovem: ‘Křesťané (a karmelitáni) mají být pro svět tím, čím je duše pro tělo’.“ [47]

 



[1] LG 31-35.

[2] LG 31; Christifideles laici (ChL) 9.

[3] CIC kán. 204-205.

[4] Řehole 2.

[5] Sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 8,5.

[6] Lk 2,51.

[7] Jan 2,5.

[8] Sk 1,14.

[9] 1Král 17-19.

[10] Sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 7,18; 38,16.

[11] Sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 21,2.

[12] Sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad V,3,11; VII,4,6.

[13] Srov. Sv. Jan od Kříže, Výroky 46; Živý plamen lásky 3,78; Výstup na horu Karmel II,6 a 29,6; orace votivní mše ke sv. Janu od Kříže.

[14] Sv. Jan od Kříže, Výroky o světle a lásce 123; Dopis z 12. října 1589. ( č. 19)

[15] Srov. Sv. Jan od Kříže , Výstup na horu Karmel III,23,1.

[16] Sv. Jan od Kříže , Výstrahy 1 a 6.

[17] Řehole 2 a 10

[18] DV 25; Sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 21,4; Nad velepísní 1,6 -11.

[19] AA 4.

[20] Sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 4,2.

[21] ChL 33.

[22] Srov. AA 4,10; Chl 16-17, 25, 28-29.

[23] Sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad V,3,11; srov. VII,3.

[24] Srov. AA 2-3.

[25] Srov. Christus Dominus,11;  AA, 86;  ChL 25.

[26] Vita consecrata 55.

[27] Řehole života OCDS (1979) 8.

[28] Marialis cultus 37.

[29] Redemptoris Mater 37.

[30] AA 28-29.

[31] CIC kán. 298 a 301.

[32] Rituál, poučení 9; 30-49.

[33] CIC kán. 301; 303-306; 313.

[34] CIC kán. 305; 311-315.

[35] „Regionální“ se vztahuje k národům či zeměpisným územím, ve kterých může být víc než jedna provincie bratří.

[36] CIC kán. 307 § 1;  kán. 314.

[37] CIC kán. 328-329. Stanovy OCD 103; Prováděcí normy 56.

[38] CIC kán. 317.

[39] CIC kán. 318.

[40] CIC kán. 308;  316.

[41] CIC kán. 312 § 2.

[42] CIC kán. 309.

[43] CIC kán. 319.

[44] ChL 34

[45] ChL 34

[46] LG 38

[47] LG 38

Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100