klaster15.jpg

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Liturgie - služby

svitek
.
ovecky

Člověk - obraz a podoba

br. Jan Poříz ocd

Písmo sv. nás učí, že na počátku stvořil Bůh člověka ke svému obrazu a podobě (srv. Gn 1,26). Sv. Irenej, jeden z nejoriginálnějších "antropologů" mezi církevními otci i křesťanskými teology vůbec v tom spatřuje poukaz na jistý "zákon růstu", "řád člověka", který budeme odhalovat a prožívat po celou dobu existence lidstva. Člověk je obrazem, má tedy jistou schopnost obecenství s Bohem, ale tato schopnost či možnost ještě není zcela realizována.

Člověk se má svobodně rozhodnout pro spolupráci s Boží milostí, která ho postupně "zduchovňuje" a připodobňuje Bohu. Máme tedy dorůstat k podobnosti s Bohem, která se dovrší až dosáhneme plné poddanosti Bohu, dokonalé účasti na jeho životě.
Naskýtá se však otázka, proč všemohoucí a milosrdný Bůh nestvořil člověka hned na počátku dokonalého. Irenej odpovídá, že člověk byl na počátku jako nemluvně. Bůh mu sice mohl udělit dokonalost, ale on ji nebyl sto přijmout. Měl však vše potřebné, aby k dokonalosti dorostl. Písmo nám však ukazuje, že první lidé nedokázali Boží nabídku přijmout a rozhodli se vzít svůj osud do vlastních rukou, nečekat na splnění zaslíbení, uspíšit ho svévolným činem. To však mělo za následek zvětšení propasti mezi Bohem a člověkem, člověk se vzdálil Božímu obrazu. Bůh však nezanevřel na člověka. Celé dějiny spásy jsou vlastně časem stálého přibližování se Boha člověku, natolik, nakolik je člověk schopen tomuto přibližování a postupnému odhalování Boží tváře porozumět. Událostí zásadního významu v  tomto procesu se stává vtělení Božího Slova, Ježíše Krista. On je dokonalý Obraz Otce, v něm již lidstvo dosáhlo sjednocení s  Bohem, v něm již život navždy přemohl smrt. Příchod Božího Syna mezi nás však nezničil ani ještě zcela nedovršil původní Boží plán s člověkem "zákon růstu", "řád člověka". I když je nám navrácen Boží obraz, stále jsme voláni k dorůstání k podobnosti Bohu až do chvíle, kdy bude pohlceno smrtelné (srv. 2 Kor 5,4), kdy vstoupíme do věčnosti tak, že v každém z nás zvítězí život darovaný Kristem a Duchem svatým. I dnes tedy platí, že lidstvo je nedospělé a nepřipravené k dokonalému životu.1 Nastal čas "osobních dějin spásy", v nichž jsme voláni uskutečnit dokonalost, která nám byla - opět v zárodku - udělena naším křtem. Jak v nás ovšem tyto "dějiny spásy" probíhají, kdo je jejich aktérem? Tradice církve přivlastňuje dílo posvěcení třetí Osobě Nejsvětější Trojice, tedy Duchu svatému. Jeho role je zásadní jak pro existenci církve, tak pro duchovní život nás všech. Sv. Irenej říká: "Kde je Duch, tam je církev"2 a sv. Serafin Sarovský vidí v získání Ducha sv. cíl křesťanského života3. Toto získání pro něj znamená nechat se naplnit milostí Ducha, nechat ho v sobě přebývat tak, že se nakonec staneme "chrámy Ducha sv."4 Je jasné, že Přímluvce nám od Otce posílá Kristus (srv. Jan 16,7), avšak podle sv. Serafina musí člověk spolupracovat na tomto svém produchovňování dobrými skutky. Neboť "jakákoli ctnost konaná ve jménu Ježíšově nám získává milost Ducha sv. Modlitba více než co jiného..."5 
Jak učí sv. Irenej, člověk, který přijal Ducha sv. se postupně stává člověkem dokonalým. Duch sv. se stává jakoby součástí jeho osoby6. Neboť dokonalý člověk se skládá z duše, která pojímá Ducha Otcova a je sloučena s tělem, které je utvořeno podle obrazu Božího."7 Takto je tedy tělem, duší a duchem. S tělem, duší a duchem také vstoupí do nebeského království. Naopak "ti, kteří jsou hodni trestu, odejdou ze života se svými dušemi a těly, v nichž vypadli z milosti Boží." 8 Zdá se, že světec chce říci zhruba toto: spása člověka záleží na přijetí či nepřijetí Božího Ducha a tím i Božího života zde na zemi, neboť tento život má moc pohltit lidskou smrtelnost. Tomu odpovídá i Ireneův výklad podobenství o svatebním šatu z Mt 22,11-14. Tímto šatem je Duch sv., pro jehož získání se máme obléci skutky spravedlnosti. Podle 2 Kor 5,4, když budeme do tohoto roucha oblečeni, bude pohlceno, co je smrtelné od nesmrtelnosti. Takto oděni budeme moci bez obav přijmout pozvání ke svatební hostině9.
Lidský duch, tedy není samostatnou částí člověka, ale spíše se jeví jako duše, posvěcovaná a proměňovaná, duše která dorůstá v ducha. Duchovní život je tedy růstem Ducha v nás a tím i naším "sestupem" do hlubších, duchovnějších sfér našeho bytí, do sfér, kde plněji odhalujeme, že nejsme jen bytostmi duševními, ale především duchovními. 
Irenej si však je vědom, že Boží pozvání a svatební roucho pro svou slabost přijímáme postupně, že tak jako člověk nedávno stvořený, ani člověk nedávno povolaný Boží milostí, není nic jiného než nemluvně, které musí postupně růst a sílit. V této nehotovosti však nevidí něco zlého, co by jsme měli překonat větším nasazením, ale opět "zákon růstu", který je v nás přítomen. Nedočkavce, kteří "nezachovávají řád člověka" ostře kárá: "veskrze bez rozumu jsou ti, kteří neočekávají dobu svého vzrůstu a slabost své přirozenosti přičítají Bohu. Neznají Boha ani sebe, nenasytní a nevděční, nechtějí nejprve býti čím se stali a dříve nežli se stali lidmi chtějí být podobni Bohu stvořiteli a nechtějí snášet rozdíl mezi nekonečným Bohem a právě učiněným člověkem. Ti jsou nerozumnější než němá zvířata. Neboť ta nevytýkají Bohu, že je neučinil lidmi, ale každé tím, že je, vzdává díky Bohu za to, že je10. Člověk nemůže sám sebe přivést k dokonalosti, neboť vposledku přesně neví jak má jeho osobní dokonalost vlastně vypadat. "Ty nečiníš Boha, ale Bůh činí tebe"..., k čemuž je však na druhou stranu nutné "zapůjčit srdce měkké a ochotné ke změně a zachovávat podobu, kterou v něm způsobil umělec. Božím uměním se postupně zakryje hlína, která je v člověku" ... "vytvořit záleží na Bohu, ale být vytvořen na člověku. Když člověk dá Bohu, co je jeho, víru a poddanost, přijme umělecký výtvor a stane se dokonalým dílem Božím"11 
Z předchozího odstavce můžeme usuzovat na mimořádnou důležitost času pro duchovní život. Michelina Tenace o tom píše: "čas má smysl, plný smysl, své pochopení. Čas není nesmyslný, ale je možností danou člověku, aby si "zvykl na Boha". Božská pedagogie odkazuje lidskou pedagogii, aby rostla v Duchu"12. Pokrok z velké části záleží na tom, zda "rozpoznáme čas Božího navštívení", v příhodný čas se otevřeme Božím darům a postupně se budeme učit čekat, ale i nemařit čas. Mnozí autoři, mezi nimi i náš otec sv. Jan od Kříže často poukazují na důležitou roli duchovních vůdců na této cestě ke zralosti. Jsou to oni, kdo spolupracují s Bohem a vedeným na "uměleckém díle"13 a z části na nich záleží, zda výsledný obraz bude jen nánosem barev, nebo na něm bude vynikat i obrys tváře a nebo bude tvář sladěná a každý detail bude vypovídat o umělci, svém tvůrci.

 

Poznámky:
1) Sv. Irenej z Lionu, Patero kněh proti kacířství, Praha, 1876. IV. kniha, hlava 38, odst. 1.
2) Sv. Irenej, Patero kněh, III,21,1.
3) Irina Gorainov, Serafino di Sarov. Vita, Colloquio noc Motovilov, Scriti Spirituali, Torino, 1981, s. 111.
4) Irina Gorainov, Serafino di Sarov, s. 111.
5) Irina Gorainov, Serafino di Sarov, s. 111.
6) Z kontextu Ireneova díla vyplývá, že zde nejde o panteismus. Člověk i nadále zůstává od Boha ontologicky odlišný, Duch sv. je mu dán z milosti, nenáleží mu tak jako Bohu, i když je "získán".
7) Sv. Irenej, Patero kněh, V,6,1.
8) Sv. Irenej, Patero kněh, II,33,5.
9) Srv. Sv. Irenej, Patero kněh, IV,36,6.
10) Sv. Irenej, Patero kněh, IV, 38,4.
11) Sv. Irenej, Patero kněh, IV, 38,2.
12) Michelina Tenace, Vybrané kapitoly z antropologie, Velehrad 199?, s. 91.
13) Srv. Sv. Irenej, Patero kněh, IV,38,2.

Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100