klaster17.JPG

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Spiritualita tereziánského Karmelu - Bůh všechno ve všem

seznam článků
Spiritualita tereziánského Karmelu
Proměna obrazu Boha
Vnitřní svoboda
Bůh všechno ve všem
Mlčení
Závěr
Všechny strany

 

Vnitřní svobodu lze ve skutečnosti popsat mnoha různými způsoby. Sv. Jan od Kříže používá nejen termíny „svoboda“ (V 1, 4,6) a „odevzdanost“ (Rady 2), ale též „odpoutanost“ (V 1, 11,5; 3, 20,2), „popření“ (V 2, 7,6), „uprázdněnost“ (V 2, 6,4; PL 3,54), „obnaženost“ (V 1, 3,4; 3, 13,1; 40,2), „chudoba“ (V 1, 13,6; 3, 13,1), „zapomnění“ (DPB 26,2), „osamocení“ (DPB 35,2; PL 3,54), „znicotnění“ (V 2, 7,6), „duchovní čistota“ (V 2, 7,5) či „vyvlastnění“ (V 3, 20,2; VSL 137; PL 3,46).
Neznějí ale výrazy jako „vyvlastnění“, „chudoba“ či „popření“ příliš tvrdě? Opravdu je cílem života o vše přijít? Naše poslední citace ze sv. Terezie (v závěru minulého oddílu) končila popisem vnitřně svobodných lidí: „nechtějí nic a vlastní všechno“. Podobně Jan od Kříže o svobodném člověku píše: „tím, že nemá nic, má vše“ (V 2, 4,5). Ono „vše“ nakonec neznamená pouze a výlučně Boha, vždyť v Bohu je nově nalézáno i vše ostatní, celý svět: „má jsou nebesa a má je i země“, říká Jan od Kříže (VSL 26). Oním „vyvlastněním“ či „popřením“ věcí co do jejich falešného smyslu ve skutečnosti věci neznehodnocujeme, nýbrž získáváme je v jejich pravém smyslu a podstatě. Jan vysvětluje:
„[Nelpěním člověk] získá svobodu ducha (…); získá větší radost a občerstvení ve tvorech (…). Nemůže se z nich [pravdivě] radovat, hledí-li na ně vlastnicky (…). Vyvlastněním věcí nabude jejich jasnějšího poznání a lépe pochopí pravdy o nich, jak přirozeně, tak nadpřirozeně; proto se z nich raduje docela jinak než ten, kdo na nich lpí, má velké a lepší výhody; poněvadž je okouší podle jejich pravdy, zatímco jiný podle jejich lživého zdání (…). Protože z nich tento člověk nemá vlastnickou radost, raduje se ze všech věcí, jakoby je měl všechny; a jiný, který na ně hledí vlastnicky, ztrácí z nich obecně všechnu radost; tento nemá žádnou věc [vlastnicky] v srdci, proto je má, jak říká Pavel, všechny s velkou svobodou“ (V 3, 20,1−3).
Na jiném místě Jan říká totéž v souvislosti se smyslovým vnímáním pozemské skutečnosti:
„Od oka už očištěného od zrakových radostí vzejde duši stonásobná duchovní radost zaměřená na Boha ve všem, co vidí, ať je to božské nebo světské; od sluchu očištěného od sluchové radosti vzejde duši stonásobná duchovní radost zaměřená na Boha ve všem, co slyší, ať je to božské nebo světské; a tak je tomu u ostatních očištěných smyslů. (…) Proto čistému prospívá všechno, vznešené i nízké (…). Člověk s čistým už srdcem nalézá ve všem radostné a lahodné poznání Boha…“ (V 3, 26,5).
Všimněme si významu poslední věty právě citované pasáže. Jinde Jan podobně říká: „Nakolik se duše sjednocuje s Bohem, cítí, že Bůh je všemi věcmi“ (DPB 14-15,5–6). Totéž o Bohu poznala sv. Alžběta od Trojice: „on je celý v každé věci“ (List M. Anglesové z ledna 1906). Alžběta vnímá Boha „skrze vše“ (PU 7,17), a to „vprostřed nejobyčejnějších činností“ (PU 3,8); v Bohu „hlouběji zakořeňuje každou činností, ať už jakkoli obyčejnou“ (PU 8,20). Bůh je „mezi kastroly“, říká sv. Terezie z Avily (ZK 5,8) se svou typickou zemitostí. Opravdu: není potřeba vyhlížet nějaký „smysl života“ kdesi vysoko či v budoucnosti. Je zde. Stačí jen být, kde jsme, činit, co činíme, vnímat, co vnímáme…
V jiném textu Alžběta o své duši říká: „Ach, jak je její život zjednodušený (…)! Vše se pro ni redukuje na jednotu…“ (VNP 8). To mimo jiné znamená i fakt, že duše už není rozchvácená mezi minulost a budoucnost: nezdržuje se u bolestí z minulosti ani nepropadá úzkostem z budoucnosti, neboť žije jednoduše v prostém „nyní“, v přítomném okamžiku. Kristus Alžbětu uvádí do přítomnosti, která splyne s bezčasovou přítomností Boží: „Můj Mistr (…) mě zve žít (…) ve věčné přítomnosti, bez před a potom, ale celou v jednotě mého bytí ve věčném nyní“ (PU 25).
Žít opravdu v přítomnosti pro nás znamená žít v přítomnosti Boží – a žít v přítomnosti Boží nám zas dovoluje plně existovat v přítomném okamžiku. Francouzský bosý karmelitán bratr Vavřinec od Vzkříšení, nevzdělaný klášterní kuchař, nepokládal za podstatné nic jiného. Vše pro něj v tomto smyslu začalo, když mu bylo 18let a jednoho zimního dne, při pohledu na obyčejný strom, pocítil tak mocný vjem Boží přítomnosti, že v něm toto vědomí už provždy zůstalo. „Bylo by omylem domnívat se,“ učí pak bratr Vavřinec, „že by se čas modlitby měl lišit od jiných časů.“ Máme totiž dlít v Bohu „činností v času činnosti, tak jako modlitbou v době modlitby.“ A Vavřincova modlitba „nebyla ničím jiným než vědomím Boží přítomnosti“ (PBP, 4. rozhovor).

 



Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100