klaster17.JPG

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Spiritualita tereziánského Karmelu - Proměna obrazu Boha

seznam článků
Spiritualita tereziánského Karmelu
Proměna obrazu Boha
Vnitřní svoboda
Bůh všechno ve všem
Mlčení
Závěr
Všechny strany

 

Máme-li ovšem tuto proměnu lidské existence pochopit, je třeba začít od proměny obrazu Boha. Pro způsob, jakým se nám Bůh jeví, používá Sv. Jan od Kříže symbol „lampy“. A říká, že lampa „přísné spravedlnosti“, působící „temnou hrůzu“, je v určitém momentu duchovní poutě nahrazena lampami, které „přátelsky a láskyplně svítí“ (PL 3,6).
Současný, moderní křesťan by mohl mít dojem, že mu toto svědectví neprozrazuje nic zvláštního. Vždyť „láskyplný“ obraz Boha je nejobecněji známý: v kostelích dnes bývá neustále slýchat ujišťování, že Bůh není přísným soudcem, nýbrž milosrdnou láskou. Jednou věcí je však informace, a jinou je vnitřní zkušenost a přetvoření. Soudobému křesťanu se může stát, že na základě své „poučenosti“ ze svého vědomí jen a pouze „vytěsňuje“ trvající podprahový pocit vlastní špatnosti a nepřijatelnosti; pocit, že je v zásadním smyslu v nepořádku a oddělený od Boha… Jan od Kříže – ve své době – hovořil dokonce o pocitu, že je zavržen:
„[D]uše se cítí tak poskvrněná a bídná, že se jí zdá, že Bůh stojí proti ní a že ona Bohu odporuje. A to v duši působí prožitek takové trýzně, neboť se jí zdá, že Bůh ji zavrhl. (…) [J]asně poznává, že není hodna Boha ani žádného stvoření.“ (TN 2, 5,5; srov. též 6,2; 8,1).
Ale Bůh Jana vedl: z hlubiny a dna jeho temné noci dal vzejít novému světlu. Duše, i když „se cítí být tak bídná a nehodná Boha“, zároveň začíná zakoušet nepochopitelnou lásku zahánějící všechen strach (TN 2, 13,9). Na pozadí této zkušenosti se Jan od Kříže později, v pasážích o vrcholném sjednocení s Bohem, vrací k motivu lidské slabosti, jež by logicky vzato měla našemu spojení s Bohem bránit – ale nebrání. Boží velebnost by měla hříšníka zdrcovat až k mdlobám – ale ona se k němu místo toho sklání a objímá jej. S odkazem na knihu Ester (kap. 5; srov. Přídavky k Ester 5) Jan vysvětluje:
„[S]láva zdrtí toho, kdo na ni pohlédne, jestliže i jeho neoslaví (Př 25,27). Čím spíše by tedy musela duše umdlít zde, protože nespatřila anděla, nýbrž Boha (…) a jeho hroznou moc a slávu (…). Ale (…) duše neumdlí ani se nebojí (…). Protože jako ukazuje Bůh duši velikost a slávu (…), tak ji podpírá, aby neutrpěla škodu (…). A tak v něm duše vnímá právě tolik mírnosti a lásky jako moci a vlády a velikosti, protože v Bohu je to všechno jedno a totéž. (…) Proto je duše spíše mocná a silná než zemdlená. (…) Král nebes se chová od této chvíle k duši přátelsky jako její rovný a její bratr a duše se ho od této chvíle nebojí; protože když jí projeví s tichostí, a ne hněvivě, sílu své moci a lásku své dobroty, sdělí jí lásku svého nitra, sestoupí k ní ze svého trůnu (…), nakloní se k ní a dotkne se jí žezlem své velebnosti a obejme ji jako bratr“ (PL 4,11–13).
Když Terezie z Avily vypráví o dvacetiletém období svého selhávání, převrací naruby představu o Božích trestech a říká Pánu: „Velkými dary jsi trestal má provinění“ (ŽT 7,19). A později o sobě dodává: „Sama vidí, že zasluhuje peklo, a že ji trestají slávou. Rozplývá se ve chválách Božích“ (ŽT 19,2). Podobně Terezka z Lisieux, která v době své puberty prošla „strašnou nemocí skrupulí“ (RA 4,39r), své starší sestře později říká:
„Povězte jasně, má matko, že i kdybych se dopustila všech myslitelných provinění, uchovávala bych si vždy tutéž důvěru, neboť dobře vím, že toto množství urážek je pouhou krůpějí vody ve žhnoucí výhni“ (ŽS 11. 7. 1897, 6).
O Kristově srdci Terezka v jedné své básni říká: „Miluje vše ve mně, i mou slabost“ (P 23,4). A nemá na mysli tělesnou slabost, ani slabost rozumu (tou netrpěla), ale slabost co do výkonu ctností, která se stává důvěryplnou otevřeností pro Boží milosrdenství.
Ptejme se: neznamená tento obraz Boha, že opustíme všechnu zkroušenost a kajícnost? Nikoli, nýbrž spíše nalézáme to, co východní mniši nazývali „radostná kajícnost“ (charapoion penthos). Sv. Terezie z Avily nás v podobném duchu vede od „falešné pokory“ k pokoře „pravé“: Falešnou pokoru popisuje takto:
„Nuže, chraňte se také, dcery, oněch projevů pokory, které vnuká démon s velkým neklidem ohledně závažnosti našich hříchů, neboť ten nás zde obvykle tísní mnoha způsoby, až do té míry, že se člověk vzdává přijímání a konání osobních modliteb,
jelikož si to prý nezaslouží, jak to vnuká démon“ (CV 39,1). „Je jasně vidět nepokoj a neklid, se kterým to začíná, a povyk, který působí v duši po celou dobu trvání, a temnota a sklíčenost, kterou do ní vkládá, vyprahlost a špatná disponovanost k modlitbě, jakož i ke každému jinému dobru. Zdá se, že dusí duši a spoutává tělo, aby si člověk ničím neprospěl“ (ŽT 30,9).
Jinak je tomu s pravou kajícností:
„Neboť pravá pokora – i když duše poznává, jak je bídná (…) – nezneklidňuje duši ani ji nezatemňuje ani nepůsobí vyprahlost; naopak: laská ji (…) s pokojem, líbezností, světlem“ (ŽT 30,9). „Pokora nezneklidňuje ani neznepokojuje (…), nýbrž přichází s pokojem a obdarováním a ztišením. (…) Nebouří ani neskličuje duši, spíše ji rozšiřuje a činí schopnou sloužit víc Bohu“ (CV 39,2–3).
Radost, pokoj, svoboda a společenství s Bohem nepřijdou až „za podmínky“, že se „nejprve“ polepšíme. O své polepšení jako normální křesťané usilujeme, avšak nelze je klást Boží lásce za podmínku! Je třeba mu jen dovolit, aby byl, kým je. Stačí akceptovat pravdu: Kristovým křížem a vzkříšením bylo veškeré naše prokletí úplně a jednou provždy zlomeno, dluhopis zničen; jsme ospravedlnění viníci, „svatí hříšníci“.
Není, co bychom ještě měli hledat, neboť všechno, co si lze žádat, říká Jan od Kříže, je v Kristu „už uděláno a dáno, a ještě mnohem víc“ (V 2, 22,5). Proto mohl Jan zakusit, že mu místo dřívějšího „hrobu“ temné noci bylo darováno „duchovní vzkříšení“ (TN 2, 6,1). Jsme „vzkříšeni s Kristem“ (Kol 3,1). Přes všechny trvající problémy, věčné svízele a nedokonalosti našeho života paradoxně v zásadním smyslu platí, že všechno je v nejlepším pořádku. Jediná podstatná otázka našeho života byla již zodpovězena, a to kladně (srov. 2Kor 1,19–20). Už není, po čem jiném toužit a co ještě vyhlížet! Jan od Kříže to pochopil a volá: „Co tedy žádáš a hledáš, duše má? (…) Vyjdi ven a raduj se ve své slávě!“ (VSL 26).

 



Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100