klaster17.JPG

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Výstrahy a Rady svatého Jana od Kříže

Pavel Vojtěch Kohut OCD

Výstrahy a Rady svatého Jana od Kříže:

Ideál řeholního života nebo ukazatele na cestu ke svatosti?

Výstrahy a Čtyři rady řeholníkovi,[1] dvě krátká dílka svatého Jana od Kříže, jsou tradičně chápána a prezentována jako konkrétní pokyny pro řeholní osoby, usilující o dokonalost. Jistě se tak děje přinejmenším na základě dvou důvodů: 1. Výstrahy byly napsány původně pro bosé karmelitky v Beasu de Segura (a později byly prostě převedeny do mužského rodu), zatímco Rady jsou adresovány neznámému řeholníkovi, který o ně požádal světce;[2] adresáty jsou tedy v obou případech řeholní osoby; 2. Jejich formální cíl, ale i celková formulace nese pečeť řeholního života.[3]

Proto nás může překvapit, že papež František v apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate, věnované povolání ke svatosti v dnešním světě, cituje z děl Jana od Kříže kromě Duchovní písně[4]a Stupňů dokonalosti[5] rovněž třikrát Výstrahy[6] a jednou Rady.[7] Ze sedmi citací Mystického učitele čtyřikrát cituje dílka, o která se nám jedná! Je to jen náhoda nebo mýlka nebo snad dokonce jakési drobné „zbožné nadužití“? Máme si to vysvětlovat chvilkovou papežovou inspirací jeho aktuální duchovní četbou? Možná ano, v žádném případě však nelze popřít, že zde papež zmíněnými citacemi Výstrah a Rad doporučuje tato dílka jako aktuální a vhodná pro dnešní křesťany, kteří hledají cesty ke svatosti v současném světě.

Současný papež ovšem není jediný, kdo takto soudí a kdo nabízí věřícím dnešní doby četbu Výstrah a Rad. Zmiňme zde komentář, který napsala americká duchovní autorka Susan Mutová a který byl vydán roku 1996.[8] Představuje Výstrahy jako „Rady duchovně zralému“ a Rady jako „Moudrost pro dnešní dobu“.[9] V této knížce uvádí Susan Mutová, žena a laička, i konkrétní příklady lidských situací, v nichž představují pokyny svatého Jana od Kříže ideální řešení. Je takový pohled na Janova dílka oprávněný? Nebo je to nadužití Výstrah a Rad, které je třeba i nadále uplatňovat pouze v řeholním prostředí, a možná dokonce pouze v kontemplativních řádech s přísnou klauzurou?

Zkusme na tyto otázky nalézt smysluplné odpovědi na základě přímé četby těchto krátkých textů, s tím, že se však nejprve pokusíme formulovat několik interpretačních pravidel a následně i konkrétní poselství jak Výstrah, tak i Rad svatého Jana od Kříže.

1. Hermeneutické zásady pro četbu Výstrah a Rad

Komentářů k Výstrahám a Radám v přísném slova smyslu není mnoho: Pouze jeden historický, pocházející od otce Jana od Nanebevzetí (z roku 1729),[10] a tři moderní nebo současné: od otce Lukáše od sv. Josefa (z roku 1920),[11] existující rovněž v polském vydání pod názvem Świętość zakonna według Przestróg duchownych św. Jana od Krzyża,[12] dále komentář otce Thomase Kilduffa (z roku 1962)[13] a již zmíněný komentář Susan Mutové (z roku 1996).

Jsem přesvědčen, že důvodem, proč jsou tato dílka tak málo reflektovaná, je fakt, že jsou mnohdy brána na lehkou váhu (ať už proto, že se jedná o krátké spisy jen o několika stránkách, nebo proto, že jsou podle některých určeny jen malému počtu adresátů, řeholníků a řeholnic kontemplativního života), nebo proto, že bývají vnímána jako neaktuální, vyjadřující již překonaná pojetí řeholního či obecně křesťanského života. Ve skutečnosti spočívá ovšem hlavní potíž při jejich četbě v tom, že jednotlivé pokyny, a to jak ve Výstrahách, tak i v Radách, není snadné správně pochopit na základě jejich materiálního vyjádření, a proto jsou zlehčovány nebo dokonce odmítány jako anachronické.

Existují nějaké hermeneutické zásady, jak správně chápat poselství těchto výstrah a rad? Jsem přesvědčen, že ano a že ty nejdůležitější lze shrnout do tří prvků či bodů: 1. Jejich nejautentičtější interpretací je samotný život svatého Jana od Kříže; 2. Zcela zásadním interpretačním prvkem je Písmo svaté, zejména Ježíšovo učení v evangeliích a nauka svatého Pavla; a 3. Důležitá je rovněž zásada, že v duchovním životě existuje jediný ideál, společný všem křesťanům, ale zároveň že způsob uskutečnění je odlišný podle povolání jednotlivých křesťanů.

Shoda života a nauky

V případě Jana od Kříže je obrovskou pomocí k pochopení jeho děl, a tedy i Výstrah a Rad, jeho vlastní život. Lze dokonce tvrdit, že v případě tak praktických spisů, které nabízejí velmi konkrétní rady, to platí ještě víc než v případě ostatních jeho děl!

Proč? Existuje totiž velká shoda mezi životem a naukou svatého Jana od Kříže, který byl nesmírně důsledný a neměl rád prázdné řeči nebo ryze teoretické uvažování.[14] Když tedy něco radí, je o tom nejen přesvědčen, ale především to sám uvádí do praxe, uskutečňuje. Proto také, když nám cokoli v jeho dílech zní cize nebo nesrozumitelně, pokud nás tam něco udivuje nebo dokonce nás odpuzuje, stojí za to si ověřit, jak popisovanou záležitost uskutečňoval ve svém životě.

V tomto smyslu píše otec Federico Ruiz ohledně Výstrah: „Pouhá materiální četba textů nepředává smysl jeho úmyslů. Nejde nám, samozřejmě, o nějaké zmírnění či neutralizaci jeho slov na základě událostí z života Jana od Kříže, které by ospravedlnily mírnější nebo dokonce opačné jednání. Jde o to, aby je člověk viděl ve správné perspektivě, v celku systému a zároveň v konkrétnosti reálného života.“[15]

Biblický základ

Je nad jakoukoli pochybnost, že normou všech norem (norma normans) křesťanského života je Písmo svaté, zejména evangelia. Pokud by tedy v jednání věřících mělo být něco cizího duchu evangelia nebo snad dokonce v rozporu s náhledy Bible, pak je to prostě třeba považovat za neslučitelné s křesťanstvím!

Všichni o tom víme (a doufám, že to také považujeme za správné!) a přesto, když jde o díla Jana od Kříže, zejména o Výstrahy a Rady, vůbec nás ani nenapadne porovnat jeho radikální nároky s požadavky evangelia. A přece, jsou to právě ony, které nám pomáhají pochopit nejen oprávněnost Janových pokynů, nýbrž i pravý smysl, v jakém mají být chápány a jak je potřeba je uplatňovat.

Mystický učitel je znám tím, že často argumentuje Písmem svatým a odvolává se na ně. Připomeňme si byť jen jeho prohlášení z předmluvy Výstupu na horu Karmel: „Nebudu se spoléhat ani na zkušenost ani na vědu, protože obojí může selhat a oklamat. Neopomenu si ovšem pomáhat tímto dvojím, ale pro všechno, co budu muset s Boží milostí říci, budu využívat alespoň v tom nejdůležitějším a nejtemnější k pochopení, božského Písma. Když se jím necháme vést, nebudeme moci zbloudit, protože v něm mluví Duch svatý.“ (V předmluva,2) A nejenže takto prohlašuje svou připravenost opírat se o Písmo svaté, nýbrž to i skutečně činí.[16] Těžkosti nám působí fakt, že poměrně často užívá alegorické interpretace (zejména v Duchovní písni, kde komentuje nejen všechny strofy a jednotlivé verše poémy Kam ses ukryl, Milovaný?, ale dokonce i jednotlivá slova, jež vycházejí z biblické Písně písní);[17] je však třeba zdůraznit, že se nejedná o ryze subjektivní či snad dokonce svévolný výklad, nýbrž o způsob argumentace, který měl už od svých počátků (od Origéna) své pevně stanovená pravidla[18] a který byl ještě v jeho době hojně užíván.

Také ve Výstrahách a Radách se svatý Jan často odvolává na Písmo svaté (ve Výstrahách se nacházejí čtyři bezprostřední citáty, v Radách tři),[19] a to spíše ve smyslu bližším současné mentalitě. Kromě citací je třeba zde ovšem počítat také s „implicitními odkazy a biblickými ozvěnami“.[20] Lze tedy hovořit o celém biblickém pozadí, nebo také biblických základech Výstrah a Rad.[21]

Zjevně se tedy ukazuje, že je správné interpretovat jednotlivé pokyny světce na základě biblických textů, tím spíše, že on sám je často ani necituje, jelikož předpokládá, že jsou obecně známé a domnívá se, že je adresáti znají a nepotřebují, aby jim je připomínal. Ostatně, jak všechny moderní a současné komentáře, tak i články na téma Výstrah a Rad se při objasňování jednotlivých pokynů odvolávají na konkrétní úryvky z Písma.[22]

 

Jednota ideálu a respektování životního stavu

Poslední hermeneutická zásada je velmi důležitá právě v souvislosti s hledáním naší odpovědi na otázku: Koho chtějí (nebo mohou) oslovit Výstrahy a Rady svatého Jana od Kříže?

Vzpomínám si, jak nám na hodinách teologie řeholního života během mých římských studií otec Arnaldo Pigna velmi často připomínal zásadu: „Co nelze sdílet, není dobré.“ Tímto způsobem formuloval přesvědčení, dnes jistě mnohem rozšířenější než v dobách svatého Jana od Kříže, že neexistují různé ideály duchovního života, nýbrž že všechny prvek jednoho společného ideálu mají být uskutečňovány všemi věřícími. To vylučuje jakoukoli výlučnost a z ní vycházející nezdravý postoj nadřazenosti jedněch vůči druhým.

Dnes jsem přesvědčen, že je k této zásadě třeba dodat jednu krátkou formulace: „vlastním způsobem“, jinak riskujeme, že upadneme do jisté „demokratické nivelizace a uniformizace“ bohaté různorodosti křesťanských způsobů života, jak je naznačují byť jen odlišné životní stavy či existence velkého množství křesťanských spiritualit. Je proto potřeba zachovávat zásadu: „Na čem nemohou mít podíl ostatní, byť každý vlastním způsobem, není dobré.“

Jak by se asi takto zformulovaná zásada líbila svatému Janu od Kříže? Na tuto otázku bychom v jeho dílech jen těžko nalezli přímou odpověď. Domnívám se však, že zejména na základě jeho života je možné připustit, že by s ní souhlasil. Poukazuje na to byť už jen skutečnost, že náš světec se v duchovním vedení neomezoval jen na samotné mnišky a bratry svého Řádu, ale zpovídal a duchovně vedl také laiky, náčrt Hůrky dokonalosti rozdával nejen svým spolubratřím a spolusestrám, ale i jiným osobám, a již touto skutečností jakoby ujišťoval, že nauka a ideál, který je na něm představen, není vyhrazen výlučně pro několik málo vyvolených osob.[23]

A tak první, dosud provizorní odpověď na otázku, zda jsou Výstrahy a Rady adresovány výhradně řeholním osobám, nebo mají význam pro všechny křesťany, zní: Ideál, jež tato dílka obsahují, je zcela jistě obecný, adresovaný všem, a proto i užitečný pro všechny, ovšem ohledně způsobu jeho popisu, jakož i uskutečnění jednotlivých pokynů, je třeba nejen připustit, nýbrž spíše zdůraznit, že je třeba je správně interpretovat, aby je člověk uměl vhodně aplikovat v konkrétních podmínkách života.

Proto je správné pochopení ideálu a autentická interpretace konkrétních formulací už polovinou úspěchu při snaze najít, jakým způsobem je třeba danou výstrahu či radu uskutečňovat ve vlastním životě.

2. Teologální život v duchovním boji

Jsem přesvědčen, že ke správnému pochopení a vhodné aplikaci Výstrah v křesťanském životě je nejpodstatnějším prvkem a zároveň opěrným bodem fakt, který by, bohužel, mohl být chápán také jen jako jejich formální vyjádření či pouhá vnější struktura. Jedná se o perspektivu duchovního boje, v němž se vždy tři výstrahy stávají konkrétními nástroji v zápase proti jednomu ze tří „nepřátel duše“.[24]

A přece, jakkoli „toto rozdělení je z existenciálního hlediska velmi relativní“,[25] přesto je pro správnou interpretaci Výstrah nezbytné. Kdybychom totiž chtěli shrnout, čím Výstrahy svatého Jana od Kříže tak doopravdy jsou, mohli bychom tvrdit, že se jedná o praktický popis toho, jak se má teologální život křesťana projevovat v duchovním boji proti světu, ďáblu a tělu.

Perspektiva duchovního boje

Ve skutečnosti je tato perspektiva důležitá nejen k pochopení Výstrah, nýbrž také ke správnému chápání křesťanského života jako takového.[26]

Odříkání, umrtvování, kající praxe jakéhokoli druhu, ale především celé drama člověka při jeho putování k Bohu a ke sjednocení s ním, to vše by se dalo jen velmi těžko objasnit bez perspektivy duchovního boje: Člověk bojuje jen tehdy, když si je vědom existence a destruktivního působení nepřátel! Chtít tento fakt ignorovat by s sebou neslo velmi tragické důsledky. Proto také, jak konstatuje básník Charles Baudelaire, „nejsubtilnějším podvodem démona je právě to, když se mu podaří člověka přivést k tomu, aby v jeho existenci nevěřil.“[27]

Každý křesťan je tedy povinen vést duchovní boj v trojím smyslu: bránit se strachu a hrůze; bojovat proti přeludům rozlišováním toho, co je skutečně dobré a co nikoli, odkud co pochází a kam vede; a konečně, trpělivým odporem vůči vlastnímu sobectví. Když tedy Jan od Kříže píše o tom, že nelze očekávat snadný život bez konfliktů, krizí a bloudění, a že je třeba se připravit na vynaložení nemalého úsilí, obětí, utrpení, neporozumění atd., pak prostě jen bere vážně a důsledně základní vědomí, že máme nepřátelé, kteří nás nutí k boji.

Jistěže, občas se přehání i na opačnou stranu, a to přehnaným strachem a ustavičnou mobilizací, kdy člověk vidí nepřátele i tam, kde nejsou, a vytváří si fantastické konspirační teorie, ve které věří víc v evangelium![28]

Potřebujeme proto zdravou rovnováhu, která nás upozorňuje, že potřebujeme bojovat proti třem nepřátelům, ovšem s vědomí, že nás Pán Ježíš Kristus již zvítězil a my pouze potřebujeme dokončit tuto válku osobní angažovaností (pochopitelně, v opoře o Boží milost!) v jednotlivých bitvách, které je třeba ještě vyhrát. „Opravdový křesťan si je – totiž – jist, že Kristus přemohl všechno, co má v našem světě nějaký vztah s ďáblem.“[29]

Právě tento postoj lze vidět u svatého Jana od Kříže, který byl známým a doceňovaným exorcistou, a přesto v tomto směru nikdy nepřeháněl, nýbrž se snažil vždy dobře rozlišit, kdy lze uvažovat o působení ďábla, kdy jde naopak o lidské, mnohdy nevědomé působení, a kdy o dílo Boží.[30]

Na takto nezbytném horizontu duchovního boje jsme tedy my, křesťané, pobízeni k přijetí, rozvíjení a posilování postoje živé víry, ale rovněž silné naděje a lásky bez hranic. Zdravou rovnováhu v prožívání duchovního boje lze totiž najít pouze v autentickém prožívání teologálních ctností.

Teologální ctnosti a nepřátelé duše

Právě z tohoto důvodu Jan od Kříže, který kráčí ve stopách svatého Pavla[31] a karmelitánské řehole,[32] nám představuje jako velmi účinnou obranu proti „nepřátelům duše“ teologální ctnosti. Činí tak v závěru Temné noci, ve 21. kapitole druhé knihy, kde – mimo jiné – čteme:[33]

„Duše si obléká onen oděv a livrej, který víc představuje a vyjadřuje náklonnost jejího srdce a kterými se může lépe skrýt před protivníky. Dotkla se jí zde láska Snoubence Ježíše Krista (…) a ona vychází maskována v onom přestrojení, (…) díky němuž kráčí bezpečnější před svými protivníky, jimiž jsou: démon, svět a tělo. Tato livrej, kterou má oblečenou, má tři hlavní barvy: bílou, zelenou a rudou, jimiž jsou zde naznačeny tři teologální ctnosti: víra, naděje a láska. Díky nim nejenže získá milost a vůli svého Milovaného, nýbrž bude i kráčet velmi chráněná a bezpečná před svými třemi nepřáteli. Neboť víra je vnitřní bílou tunikou o tak vznešené bělosti, že rozmělňuje veškerý rozum. A tak duše, oděná do víry, nevidí ani není v dosahu démona, aby jí mohl jakkoli bránit, protože s vírou jde velmi chráněná víc než všemi ostatními ctnostmi. (…) Na tuto bílou tuniku víry zde duše obléká druhou barvu, zelenou kazajku, kterou je naznačena, jak jsme řekli, ctnost naděje. Tou se duše osvobozuje a chrání před druhým nepřítelem, kterým je svět. (…) A zde se svléká a obnažuje ze všech těchto oděvů a šatů světa, tím, že svým srdcem neulpívá na ničem, ani nedoufá v nic, co v něm je nebo by mohlo být, a žije pouze oděna do naděje na věčný život. Protože má srdce tak povznesené nad svět, ten se nejenže nemůže dotknout jejího srdce a připoutat je, nýbrž ji ani zahlédnout. (…) Na bílé a zelené, jako pro završení a dokonalost tohoto maskování a přestrojení, nosí zde duše třetí barvu, kterou je skvělý rudý talár, kterým je naznačena třetí ctnost, jíž je láska. Ta nejenže dodává půvab ostatním dvěma barvám, nýbrž i natolik pozvedá duši, že ji klade až k samému Bohu, tak krásnou a vlídnou. (…) Touto livrejí lásky (…) se duše nejen chrání a ukrývá před třetím nepřítelem, jímž je tělo, (…) ale rovněž posiluje ostatní ctnosti tím, že jim dodává sílu a moc, aby chránily duši.“ (2N 21,2n.6.10)

Jan od Kříže staví proti každému z nepřátel duše jednu teologální ctnosti: proti ďáblu víru, proti světu naději a proti tělu lásku. O těchto dvojicích protivníků lze říci totéž, co se uvádí ohledně jiných dvojic, v nichž každou z teologálních ctností Mystický učitel spojuje s jednou duchovní mohutností (víru s rozumem, naději s pamětí a lásku s vůlí), přičemž každé ctnosti připisuje očištění jedné z mohutností:[34] Toto připisování je velmi relativní, protože všechny teologální ctnosti očišťují společně celého člověka (srov. 2V 24,8; 25,5n; 3V 32,4…), ale zároveň velmi vhodně vybrané, neboť nám to pomáhá lépe pochopit dynamiku duchovního očištění[35] a zároveň charakteristiky každého z nepřátel duše.[36]

A tak je třeba zdůraznit, že v duchovním boji proti nepřátelům duše nejde o oddělené působení jednotlivých ctností, nýbrž o přijetí a uplatnění obecných teologálních postojů a chování. Právě proto i v případě, že se zřekneme výše uvedeného schématu jednotlivé ctnosti působící proti jednomu z nepřátel, a konstatujeme, že ne každá výstraha proti světu se vztahuje k naději, proti ďáblovi k víře a proti tělu k lásce,[37] musíme uznat, že je opravdu těžké konkrétně stanovit, zda je ta či ona výstraha spíše postojem víry, lásky nebo naděje.

Teologální přístup k životu

Snad nejlepší charakteristikou Výstrah je právě tvrzení, že tyto pokyny svatého Jana od Kříže jsou konkrétní aplikací teologálního přístupu k životu, kdy se z lásky k Bohu uspořádávají mezilidské vztahy.

Toto rádoby prosté hodnocení v sobě skrývá tři zásadně důležité body: 1. Celý život je nasměrován k Bohu, a to radikálním způsobem (ve shodě s jediným Janovým ideálem);[38] 2. Uplatňuje se zde teologální pohled, interpretace a řešení jednotlivých situací, takže člověk se pohybuje na úrovni ctností víry, lásky a naděje;[39] a 3. Tento přístup je aplikován v konkrétních situacích mezilidských vztahů, avšak nejen s filantropickým úmyslem, nýbrž a především na základě teocentrické motivace.

Takto charakterizovaný teologální přístup k mezilidským vztahům převrací naruby obvyklé lidské smýšlení a chování a průměrné fungování lidské přirozenosti, hned však poznamenejme, že se jedná o přirozenou porušenou hříchem. Dokud se totiž z teologálního přístupu k životu nestane obvyklý způsob jednání, běžná lidská zkušenost se řídí jinými zákonitostmi než jaký je pohled víry, lásky a naděje: v lepším případě omezenou retribuční spravedlností (dobro je odpláceno dobro a zlo zlem, druhému je dáváno to, nač – bohužel, jen v našich očích – zasluhuje), v horším sobectvím (sebeláskou neschopnou vidět skutečnost z pohledu toho druhého, tím méně z pohledu Božího).

Proto také Výstrahy, jakkoli v zásadě adresované všem, bývají pak v praxi uskutečňovány jen málokým, a to napříč životními stavy. Pouze v tomto smyslu je možné přijmout tvrzení, že „toto krátké shrnutí píše [= Jan od Kříže] pro silné a odvážné duše, usilující o sebeposvěcení bez výhrad a lidských ohledů“.[40]

3. Láska k Bohu v mezilidských vztazích

Již bylo uvedeno, že Rady se od Výstrah liší především tím, že v nich chybí perspektiva duchovního boje, a proto nejsou jejich jednotlivé pokyny se neshodují automaticky s konkrétními výstrahami, jak co do smyslu, tak co do konkrétního vyjádření.[41] V mnoha částech a dokonce i formulacích jsou však velmi blízké.

Tato skutečnost umožňuje, ba i vyžaduje, abychom pro pochopení Rad hledali příbuzný, ale vlastní interpretační horizont. Tento úkol se jeví o to těžší, že odborníci věnují větší pozornost Výstrahám než Radám.

Osobně nacházím možný hermeneutický výchozí bod ke správné četbě tohoto dílka v dvojjediném přikázání lásky (srov. Mk 12,28–34; Mt 22,34–40; Lk 10,25–37).

Tradiční a Janovo chápání dvojjediného přikázání

Církev se během celých svých dějin vždy velmi živě zajímala o téma přikázání lásky a vztah, jaký existuje mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Nejen církevní otcové starověku, ale i středověcí a novověcí autoři se na toto téma vyslovovali a snažili se stále lépe porozumět a formulovat, v čem spočívá láska k Bohu a k bližnímu, ale také, kde nachází svůj pramen, průraznou sílu, motivace, způsoby uskutečnění, a také jaký vztah se tvoří mezi láskou k Bohu a k bližnímu.[42]

Tradiční tezi – kterou sdíleli také Terezie od Ježíše a Jan od Kříže (ačkoli tak nečiní systematicky a do hloubky)[43] – je možné formulovat následujícím způsobem: Pramenem veškeré lásky, je láska, kterou Bůh obdarovává člověka (nebo přesněji Bůh Otce svého Syna, vtělené Slovo, na které mohou mít podíl také všichni lidé na základě lásky, kterou projevoval Ježíš z Nazareta svým učedníkům nebo jiným osobám, s nimiž se setkal během svého pozemského života); na základě této lásky je člověk uschopněn milovat celistvou láskou nade všechno, a bližního (včetně nepřátel) nejen jako sebe sama, nýbrž láskou Ježíše Krista! Láska k bližnímu, která se projevuje spíše skutky než samotnými city, je pro danou osobu zároveň jediným způsobem, jak si ověřit autentičnost své lásky k Bohu a opravdového přijetí Boží lásky.[44]

Čtyři projevy celistvé lásky k Bohu

Na čtyři sanjuanistické rady, jimiž jsou odevzdanost, umrtvování, cvičení se v ctnostech a tělesná a duchovní samota, můžeme aplikovat formulaci přikázání lásky k Bohu, jak je nacházíme v Markově a Lukášově podání (srov. Mk 12,30; Lk 10,27), kteří rozšiřují citát z Deuteronomia o obrat „z celé své síly“.[45]

Stejně jako u Výstrah rovněž Rady vyjadřují teologální přístup k životu, kdy se láska k Bohu projevuje konkrétními postoji k bližnímu (znovu se tedy vracejí ryze teocentrické motivace a úmysly!): Jan od Kříže nás vybízí, abychom milovali Boha celým srdcem prostřednictvím odevzdanosti, zřeknutí se veškerého „pohoršení“[46] co se týče jednání našich bližních (srov. Rady 2); dodává odvahy, abychom milovali Boha celou duší prostřednictvím umrtvování, které umožňuje, aby nás bližní „opracovávali“ (srov. čl. 3n);[47] učí nás lásce k Bohu celou silou prostřednictvím cvičení se v ctnostech, zejména vytrvalostí v konání bez ohledu, zda nám to poskytuje zalíbení a chuť nebo je nám to naopak nepříjemné (srov. čl. 5n);[48] a nakonec, povzbuzuje nás, abychom milovali Boha celou myslí na základě vnější samoty odpoutání od nepřiměřených pout k pozemským hodnotám.

Tyto konkrétní aplikace není třeba chápat mechanicky ani je objasňovat dopodrobna; připadá mi však, že toto relativně platné schéma je výstižné a hodí se k dalšímu promýšlení, které je může obohatit a pomoci k hlubšímu pochopení a uplatnění jednotlivých rad.

Svatost v dnešním světě

Zkusme na závěr shrnout všechny jednotlivé prvky, které se postupně objevily v rámci našich úvah, a odpovězme si na úvodní otázku, čili zda je možné Výstrahy a Čtyři rady řeholníkovi chápat jako doporučení všem křesťanům nebo jsou výlučným průvodcem řeholních osob (ba možná ani všech, jen těch, kdo žijí kontemplativním životem v klauzuře!). Jsem přesvědčen, že nyní se odpověď na tuto otázku stává mnohem jednodušší a průzračnější.

Navzdory okolnostem vzniku těchto spisků, navzdory adresátům, jimiž jsou řeholní osoby, ale především navzdory konkrétním formulacím Výstrah a Rad, jež předpokládají život v řeholním společenství s přísnou klauzurou a moudře vyjadřují, jak je třeba v něm žít, jedná se přece jen o pokyny, které je možné – ba stojí to za to – aplikovat i na život každého křesťana, zvláště je-li připraven úplně změnit mentalitu a je natolik velkorysý, že dovolí, aby byl celý jeho život naznačen božským přístupem ke všemu, včetně ryze pozemských záležitostí.

Vždyť skutečně, jak sjednocení s Bohem jako cíl lidského života,[49] tak rovněž teologální způsob jeho prožívání jako správná perspektiva lidské existence, uskutečnění dvojjediného přikázání lásky jako jeho základního zákona, a duchovní boj proti nepřátelům duše jako nezbytný podmínka teologálního života, který přitahuje a vede ke sjednocení s Bohem láskou – cožpak to všechno není horizont, společný všem věřícím v Krista? Proto jak citáty papeže Františka v exhortaci Gaudete et exsultate, tak i přístup komentáře Susan Mutové nejsou žádným zkreslením nebo interpretační chybou, nýbrž spíše oprávněnou aplikací doporučení Mystického učitele, jakkoli je třeba připustit, že tato aplikace nebyla autorem předem zamýšlena, přinejmenším ne primárně.

Na druhou stranu, již jen s ohledem na samotný život Jana od Kříže a jeho rady, není možné je uskutečňovat v konkrétních podmínkách doslovně a mechanicky, a to ani tehdy, když se jedná o řeholní život v klauzuře. Jeho pokyny se nám snaží spíše zprostředkovat docenění jistých hodnot, vyjádřených konkrétním postojem, a zároveň ukázat, co se stává, nejsou-li respektovány a uskutečňovány, a naopak, jaký zisk přináší jejich činné uplatnění.[50] Jedná se o obecné teologální postoje, které je třeba aplikovat pružně a nejrůznějším způsobem, ne jako škrobené pózy nebo stálé a neměnné vzorce chování. Z tohoto hlediska bude mít, pochopitelně, velký význam faktor životního stavu, k němuž daná osoba náleží, s jeho povinnostmi, cíli a možnostmi. Určitě ale vstupuje do hry také rozvinutí jednotlivých darů a postupné nacházení a uskutečňování osobního povolání.

 

Souhrnně lze konstatovat, že doporučení, obsažená ve Výstrahách a ve Čtyřech radách řeholníkovi jsou spíše univerzálními ukazateli na cestě ke svatosti, ale svým duchem, nikoli co do litery jejich formulace; proto také vyžadují adekvátní interpretaci a uplatnění, aby bylo respektováno vlastní povolání, životní stav, ale také etapa rozvoje a okolnosti, v nichž se daná osoba nachází a které, pochopitelně, nejsou stejné pro všechny.

Stále tedy zůstává potřeba, ale i krása duchovního rozlišování v jednotlivých okamžicích a životních situacích, kdy se není možné zříci povinnosti ptát se, jak se má to či ono doporučení svatého Jana od Kříže aplikovat.[51]



[1] Obě dílka cituji v překladu dr. Eduarda Hodouška, který se nachází ve svazku Sv. Jan od Kříže, Krátké spisy a korespondence, Karmelitánské nakladatelství (dále jen: KNA), Kostelní Vydří, 1998, s. 92–99 a 105–109. Zkráceně je budu v tomto textu označovat Výstrahy a Rady.

[2] Krátké uvedení do obou děl viz např. in: San Juan de la Cruz, Obras completas, ed. J. V. Rodríguez – F. Ruiz, Editorial de espiritualidad (dále jen: EDE), Madrid 51993, (dále jen: Obras completas) s. 113–116.124.

[3] Stačí zde citovat první článek z obou spisků: „Duše, která chce zakrátko dospět k svatému usebrání, duchovnímu mlčení, obnažení a chudobě ducha, kde se vychutnává pokojné osvěžení Ducha svatého a dosahuje se sjednocení s Bohem, zbavit se překážek ze strany všeho stvoření tohoto světa, a ubránit se nástrahám a úskokům ďáblovým a osvobodit se od sebe samé, musí se řídit následujícími zásadami s vědomím, že všechny úhony, které duši postihují, se rodí z nepřátel již zmíněných, což jsou svět, ďábel a tělo.“ (Výstrahy 1); „Vaše svatá Láska mě v málo slovech požádala o mnoho; bylo by k tomu zapotřebí mnoho času a papíru. Když jsem tedy viděl, že se mi všech těchto věcí nedostává, vynasnažil jsem se to shrnout a uvést pouze některé body nebo rady, jež v souhrnu obsahují mnoho, takže kdo by je dokonale zachovával, dosáhne značné dokonalosti. Kdo by chtěl být opravdovým řeholníkem a plnit své povinnosti vůči stavu, kterým se zaslíbil Bohu, prospívat ve ctnostech a těšit se útěchám a líbeznosti Ducha svatého, nebude toho schopen, nevynasnaží-li se s převelikou péčí dbát na čtyři následující rady, kterými jsou: odevzdanost, umrtvování, cvičení se ve ctnostech, tělesná a duchovní samota.“ (Rady 1)

[4] Srov. čl. 11, pozn. 12n.

[5] Srov. čl. 148, pozn. 109.

[6] Srov. čl. 117, pozn. 96n; čl. 141, pozn. 104.

[7] Srov. čl. 148, pozn. 110.

[8] S. Muto, Words of Wisdom for Our World. The Precautions and Counsels of St. John of the Cross, ICS Publications, Washington, 1996, 77s.

[9] Tak totiž zní dílčí tituly obou komentářů: Advice for the Spiritually Mature i Wisdom for Today; srov. S. Muto, Words of Wisdom, s. 5.

[10] Juan de la Asunción, Pastor de Monte Carmelo. San Juan de la Cruz, Primer Carmelita Descalzo en sus cautelas religiosas. Con reflexiones que sobre ellas hacía la mejor oveja de su rebaño... colegidas do los abundantes pastos de la Santa Escritura, y Doctores de la Iglesia..., J. González, Madrid, 1729, 547s.

[11] Lucas de San José, La santidad en el claustro, o cautelas del seráfico Doctor Místico... Comentadas..., R. Casulleras, Barcelona, 1920, 406s. Stojí za to seznámit se rovněž s velmi zdařilou interpretační předmluvou k 5. vydání tohoto díla (z roku 1968) z pera otce Lucinia od Nejsvětější Svátosti, s. 9–23.

[12] Jedná se o vydání v překladu o. Františka od Navštívení Panny Marie, Wydawnictwo OO. Karmelitów Bosych, Kraków, 31954, 527s.

[13] T. Kilduff, Pathway of light. Conferences on the Cautions of Saint John of the Cross, Monastery of Discalced Carmelites, Roxbury (Boston, Mass.), 1962, 84s.

[14] Srov. F. Ruiz, Unidad y contrastes: Hermeneutica sanjuanista, in: Experiencia y pensamiento en San Juan de la Cruz, ed. F. Ruiz, EDE, Madrid, 1990 (dále jen: Experiencia y pensamiento), s. 17–52, zejména 21–24.

[15] Obras completas, s. 115. Uveďme zde několik příkladů takových „existenčních oprav“ běžného, ovšem často chybného chápání Výstrah na základě událostí z života sv. Jana: Ono „zapomenutí“ první výstrahy proti světu je možné komentovat dopisem 19 Juaně de Pedraza, ohledně třetí je důležité zdůraznit, že Jan od Kříže se nikdy neuzavíral potřebám svých spolubratří; první a druhou výstrahu proti ďáblovi lze lépe pochopit, pokud si připomeneme Janova slova o jeho vlastních chybách, když byl představeným, která najdeme v Duchovních výrocích bratra Elisea od sv. Mučedníků ve svazku Ovečkova překladu Janových děl Plamen lásky žhavý. Drobné spisy; první výstrahu proti tělu pomáhají správně pochopit dopisy 26 a 30, atp.

[16] Viz klasická díla o přítomnosti Písma svatého v dílech Jana od Kříže a o způsobu, jak pracuje s Biblí: J. Vilnet, Biblie et Mystique chez Saint Jean de la Croix, DDB, Paris, 1949, 265s.; F. Brändle, Biblia en San Juan de la Cruz, EDE, Madrid, 1990, 123s.; srov. také G. Castro, Escritura Sagrada, in: Diccionario de San Juan de la Cruz, ed. E. Pacho, Monte Carmelo, Burgos, 2000 (dále jen: Diccionario), s. 526–544 (s bibliografií na s. 543n.).

[17] Srov. G. Castro, El sentido alegórico de la Sagrada Escritura. San Juan de la Cruz y la “Sylva allegoriarum“, in: Monte Carmelo 93 (1985), s. 463–480; tentýž, Escritura Sagrada, s. 534nn. Vztah mezi Duchovní písní a Písní písní ukazuje např. J. L. Morales, El Cántico Espiritual de San Juan de la Cruz. Su relación con el „Cantar de los Cantares“ y otras fuentes escriturísticas y literarias, EDE, Madrid, 1971, 269s.

[18] Viz např. M. Diego Sánchez, Historia de la espiritualidad patristica, EDE, Madrid, 1992, s. 126–131; tentýž, La herencia patrística de Juan de la Cruz, in: Experiencia y pensamiento, s. 83–111.

[19] Srov. Mt 6,33 (Výstrahy 7), Gn 19,26 (čl. 9), Jak 1,26 (tamtéž) a 1Král 15,22 (čl. 11); Gn 19,26 (Rady 2), Mt 11,30 (čl. 6) a Lk 14,11 (tamtéž).

[20] J. V. Rodríguez, Cautelas, in: Diccionario, s. 299.

[21] Viz tamtéž, s. 298.

[22] Uveďme znovu několik příkladů interpretace Výstrah na základě biblických textů: pro první výstrahu proti světu lze uvést text Lk 14,25n, pro druhou Mt 5,25–30; pro první výstrahu proti ďáblovi nám Jan sám nabízí text 1Sam 15,22, u třetí lze aplikovat Lk 14,7–11 a Mt 23,10n; u první výstrahy proti tělu stojí zmínit Řím 8,18.28.31.37, atd. Ostatně, takřka všechny komentáře Výstrah se často při interpretaci Janových rad opírají o biblické texty.

[23] Občas se argumentuje, zejména na základě posledního článku předmluvy k Výstupu na horu Karmel, že Jan od Kříže neměl v úmyslu psát pro všechny, ba ani pro všechny členy svého Řádu. Mystický učitel tam ovšem nepíše jen následující slova, z nichž se při této argumentaci vychází: „Nemám v úmyslu mluvit ke všem, nýbrž jen k některým osobám z naší prvotní svaté řehole z hory Karmelu, jak k bratřím, tak k mniškám, protože mě o to žádali oni“, nýbrž rovnou dodává: „kterým Bůh dává milost, že je staví na cestu této hory. Protože už jsou velmi obnaženi z časných věcí tohoto věku, pochopí lépe nauku o obnažení ducha.“ (V předmluva,9) Když to navíc spojíme s autorovým ujištěním v předchozím článku, totiž, že „i kdybych psal sebezdařileji a sebedokonaleji o tom, oč tady jde, bude z toho mít prospěch jen velmi málo lidí“ (čl. 8), snad je již pochopitelnější, že předchozí slova nevyjadřují jeho volbu omezit počet a druh čtenářů, nýbrž že spíše předvídá, že jen málokteří budou mít zájem z jeho nauky čerpat. Ostatně hned dodává: „Protože se zde nebude psát o věcech příliš milých a příjemných pro všechny duchovní osoby, které jdou k Bohu rády prostřednictvím věcí sladkých a příjemných, nýbrž bude to nauka podstatná a solidní, jak pro jedny, tak pro druhé, chtějí-li pokročit k obnažení ducha, o jakém je zde řeč.“ (Tamtéž) Je to něco podobné, jako když Ježíš mluví o rozděleních v rodinách kvůli němu (srov. Mt 10,34–36; Lk 12,49–53): Neznamená to, že by šlo o jeho záměr, nýbrž jen konstatuje fakt těchto rozdělení, která jsou zapříčiněná nepřijetím evangelia!

[24] Perspektivu duchovního boje lze podcenit i proto, že Rady – byť jsou Výstrahám natolik blízké, že si odborníci právem kladou otázku, které z těchto dvou děl vzniklo dříve (čili zda jsou Rady shrnutím Výstrah nebo naopak Výstrahy rozvinutím Rad) – s perspektivou duchovního boje a triádou nepřátel vůbec nepracují. Jak je třeba dle mého názoru tuto absenci duchovního boje a nepřátel duše v Radách interpretovat, se ještě pokusím objasnit dále.

[25] F. Ruiz, Cautelas. II. Doctrina, in: Obras completas, s. 115.

[26] Viz např. B. Marchetti-Salvatori, Combattimento spirituale, in: Dizionario enciclopedico di spiritualità, ed. E. Ancilli, t. 1, Città Nuova, Roma, 1995 (dále jen: DES), s. 565–569.

[27] Cit. dle C. Balducci, Diavolo, in: DES, t. 1, s. 760. A je třeba konstatovat, že od sedmdesátých let 20. století se i mezi katolickými teology velmi rozšířil nedostatek víry v existenci a působení ďábla, satana nebo démona jako osobního nepřítele člověka, což se projevuje snahou doložit, že všechny biblické výpovědi na toto téma je třeba chápat jen v metaforickém smyslu jako „personifikaci zla“. Tyto pozice, jakož i reakci církevního magisteria viz tamtéž, s. 760n.

[28] Je známá teze, která platí i v tomto případě, že se totiž extrémy udržují a posilují navzájem! Je proto zavádějící, když se někdo domnívá, že přemíra strachu z ďábla je jen zbožným a neškodným nadužitím prosťáčků. Známý duchovní spisovatel C. S. Lewis upozornil již roku 1941, že „jsou dva stejné a opačné bludy, do kterých může lidstvo upadnout v otázce ďáblů. Jeden nevěří v jejich existenci. Druhý v ně věří, a přehnaně a nezdravě se o ně zajímá. Ďáblové vítají stejně oba dva bludy a se stejným zalíbením pozdravují materialistu i mága. Cit dle: J. Navone, Ďábel – exorcismus, in: Slovník spirituality, ed. S. de Fiores – T. Goffi, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1999, s. 162.

[29] J. Navone, Ďábel – exorcismus, s. 163.

[30] Srov. např. J. V. Rodríguez, La imagen del diablo en la vida y escritos de San Juan de la Cruz, in: Revista de espiritualidad 175 (1985), s. 301–336, zejména 323nn, kde jsou uvedeny rovněž konkrétní příklady takového rozlišování v Janově působení jako exorcisty.

[31] Jakkoli Apoštol národů nikdy nepředstavil nepřátele duše v triadickém shrnutí svět-ďábel-tělo, je to především zásluhou jeho nauky (kdy odděleně, ale do hloubky popisuje každého z těchto tří nepřátel), že později došlo k jejich propojení v cisterciácké tradici. Některý z Pavlových učedníků rozvinul tuto nauku v perspektivě duchovního boje a „zbraní ctností“, potřebných k zápasu proti satanovi v textu Ef 6,10–17.

[32] Nachází se v ní totiž následující odstavec, které v jemné úpravě prezentuje zmíněný text z listu Efezanům: „Poněvadž život člověka na zemi je zkouškou a všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu, trpí pronásledování, a navíc váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil, se vší pečlivostí se usilujte obléci zbroj Boží, abyste mohli obstát proti nástrahám nepřítele. Ať jsou bedra přepásána pásem čistoty, hruď ať je obrněna svatými myšlenkami, neboť je psáno: "Svatá myšlenka tě zachová." Je třeba obléci pancíř spravedlnosti, abyste milovali Pána, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou silou a svého bližního jako sebe sama. Při každé příležitosti je třeba vzít si štít víry, jímž budete moci uhasit všechny ohnivé střely onoho ničemníka; bez víry se totiž nelze líbit Bohu. Nasaďte si také přilbu spásy, abyste doufali ve spásu od samotného Spasitele, který spasí svůj lid od jeho hříchů. Meč ducha, jímž je slovo Boží, ať hojně přebývá ve vašich ústech i srdcích, a cokoliv konáte, ať se děje podle slova Páně.“ (čl. 18n).

[33] Stálo by za to zde představit a komentovat všech dvanáct článků této kapitoly nebo přinejmenším devět z nich, věnovaných tomuto tématu (čl. 2–10), což, pochopitelně, není možné z důvodu jejich velkého rozsahu a hutného obsahu. Pokusil jsem se text co nejvíce zkrátit, přesto si jej dovoluji i tak citovat velmi široce, a to z důvodu velké důležitosti nauky, která je v něm obsažena.

[34] Srov. např. čl. 11n. téže kapitoly.

[35] Srov. F. Ruiz, Introducción a San Juan de la Cruz. El escritor, los escritos, el sistema, Biblioteca de autores cristianos, Madrid, 1968 (dále jen: Introducción a San Juan de la Cruz), s. 449nn.

[36] Ohledně posledního bodu je dobré připomenout, že rovněž v textu Výstrah jsou jednotliví nepřátelé krátce, zato velmi výstižně, popsáni: „Svět je nepřítel nejméně nebezpečný; ďábel je hůře rozpoznatelný; avšak tělo je houževnatější než všechno ostatní a jeho útoky trvají, dokud je naživu starý člověk.“ (čl. 2); „Musíš si uvědomit, že mezi mnoha lstmi, jichž užívá ďábel, aby ošálil duchovní lidi, je nejobvyklejší ta, že je klame zdáním dobra, a nikoli zla, poněvadž ví, že na zjevné zlo se sotva nachytají.“ (čl. 10). Tyto výpovědi je užitečné propojit s již citovaným úryvkem z 21. kapitoly druhé knihy Temné noci, ale ještě více s hodnocením nepřátel duše, které se nachází v komentáři ke třetí strofě Duchovní písně, kde na základě komentovaných veršů je svět ztotožňován s „šelmami“ (fieras), ďábel se „siláky“ (fuertes) a tělo s „hranicemi“ (fronteras); srov. DP 3,6–10.

[37] José Vicente Rodríguez, který již léta zdůrazňuje teologální ráz Výstrah, předkládá následující identifikaci: První výstraha proti světu je postojem lásky, druhá naděje, třetí opět lásky; první a druhá proti ďáblu jsou postoji víry, třetí lásky; a první výstraha proti tělu je postojem víry, druhá a třetí spíše naděje a lásky dohromady; srov. J. V. Rodríguez, San Juan de la Cruz, profeta enamorado de Dios y maestro, EDE, Madrid, 1987 (dále jen: San Juan de la Cruz, profeta), s. 176; tentýž, Escritos breves, in: Introducción a la lectura de San Juan de la Cruz, ed. A García Simón, Junta de Castilla y León, Salamanca, 1991, s. 330s.; tentýž, Cautelas, in: Diccionario, s. 296n.

[38] Jana je totiž možné považovat za „člověka jediného ideálu“; srov. nadpis a obsah druhé kapitoly knihy: F. Ruiz, Introducción a San Juan de la Cruz, s. 35nn.

[39] Teologální ctnosti jsou totiž „Božím jazykem“ (srov. F. Ruiz, Introducción a San Juan de la Cruz, s. 455), či spíše „mateřským jazykem Božích dětí“, který vytvořil Bůh, aby se mohl dorozumívat s lidmi, porušenými hříchem.

[40] Eulogio Pacho in:, San Juan de la Cruz, Obras completas, ed. E. Pacho, Monte Carmelo, Burgos, 1982, s. 90. Srov. také, co jsem uvedl výše, v pozn. 22.

[41] Proto není snadné vypracovat přesnou synopsi výstrah a rad; viz dva takové pokusy E. Pacha a J. V. Rodrígueze; srov. San Juan de la Cruz, Obras completas, ed. E. Pacho, s. 105; a San Juan de la Cruz, profeta, s. 178.

[42] Nemůžeme zde ani souhrnně a zjednodušeně představit rozvoj tezí na toto téma. Koho toto téma zajímá odkazuji na heslo Charité řady autorů in: Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique, ed. M. Viller, F. Cavallera i J. de Guibert, svazek 2, Beauchesne, Paris, 1953, sloupce 507–649; zvláště část věnovaná církevním otcům (jejich autory jsou J. Farges a M. Viller), sloupce 523–569; středověku (M. Viller, F. Wenner a A. Landgraff), sloupce 569–579, včetně rozvoje v jednotlivých teologických školách (L.-B. Gillon, J. Heerinckx, E. Wansttenberhge, F. de Lanversin, P. Pourrat a A. de Romanis), sloupce 579–636.

[43] Téma přikázání lásky k Bohu a k bližnímu probírá Terezie především ve Vnitřním hradu (zejména 5H 3); naproti u Jana jsou to texty: 3V 23,1; 25,5; 1N 3,2; 4,7; K 19. Pro zpracování jejich nauky na toto téma viz C. García, Caridad, teología z espiritualidad de la, in: Diccionario de Santa Teresa, ed. T. Álvarez, Monte Carmelo, Burgos, 2002, s. 114–124, zvláště 120n; A. Alvarez-Suárez, Caridad teologal, in: Diccionario, s. 277–284.

[44] Velice cennou a přesnou systematickou prezentaci na toto téma představuje A. Pigna, Carità, in: DES, svazek 1, s. 433–449.

[45] Matouš naproti tomu vyjmenovává, ve shodě se starozákonní formulací, jen tři prvky lásky k Bohu: „z celého srdce, z celé duše a z celé mysli“ (22,37). S ohledem na zvolené pořadí použijeme schéma z Lukášova evangelia, které uvádí: „z celého srdce, z celé duše, z celé síly a z celé mysli“.

[46] Pochopitelně, nejedná se zde o biblické pojetí pohoršení (skandalon jako „kámen úrazu“, o který je možné zakopnout), kde objektivně šokující jednání ohrožuje ztrátou víry „maličké“ (srov. např. Mk 9,42), nýbrž o subjektivní, pokrytecké „pohoršení“ s ohledem na rádoby nebo i skutečně hříšné jednání, které nebere v potaz lidskou křehkost, a proto se spíše podobá biblické kategorii posuzování nebo dokonce odsuzování bližního, které Ježíš odmítá jako nepatřičné a v rozporu s láskou a milosrdenstvím (srov. Mt 7,1nn; Lk 6,37nn). V tomto smyslu je skutečně pravdivá polská slovní hříčka: „Kto się gorszy, ten jest gorszy(Kdo se pohoršuje, ten je horší!).

[47] Tato aplikace je, podobně jako ta předchozí a následující, do jisté míry umělá, ale odpovídá rabínskému způsobu exegeze, jakož i alegorické patristické četbě.

[48] Schéma Lukášovy citace Deuteronomia jsem převzal právě z důvodu této aplikace: Tak jako je třetí prvek ve starozákonní formulaci rozšířením přikázání o prvek „celé mysli“, třetí rada Jana od Kříže je nejoriginálnější a pro něj typická, jen zřídkakdy přítomná mimo díla světce.

[49] Je pravda, že tento ideál je vyjádřen pouze jednou v prvním článku Výstrah (viz pozn. 3), ale srovnáním s jinými obecnými formulacemi na začátku obou spisků a ve spojení s celkovou perspektivou nauky svatého Jana od Kříže, se stává naprosto zřejmé, že právě tento definitivní cíl vede Jana k sepsání Výstrah i Rad a k formulaci jejich jednotlivých doporučení; srov. F. Ruiz, in: Obras completas, s. 115.

[50] Přinejmenším struktura jednotlivých výstrah je takováto; srov. F. Ruiz, in: Obras completas, s. 116; J. V. Rodríguez, San Juan de la Cruz, profeta, s. 169.

[51] Tento text je autorem upraveným překladem přednášky Przestrogi duchowe – ideał życia zakonnego albo wskazówki na drogę do świętości? v Poznani. Audiozáznam této přednášky lze nalézt na adrese: https://poznan.karmelicibosi.pl/ mp3-sympozjum-2018/przestrogi-duchowe-ideal-zycia-zakonnego-albo-wskazowki-na-droge-do-swietosci/ (konzultováno dne 2. září 2019).

Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100