klaster18.JPG

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Liturgie - služby

svitek
.
ovecky

Abrahámova vůle k oběti (Gn 22,1–18)

David Peroutka

Vraťme se nejprve v čase k prvnímu, „povolávajícímu“ Božímu pokynu Abramovi: „Vyjdi ze své země, ze svého rodiště, z domu svého otce“ (Gn 12,1). Tehdy se budoucí patriarcha musel doslova vytrhnout a vykořenit z náboženské kultury, v níž vyrostl – a tou ovšem bylo mnohobožství. Příběhem o Abrahamově povolání je naznačen milník lidských duchovních dějin: rodí se monoteismus. Na Abrahama v tomto smyslu navazuje nejen jeho izraelské potomstvo, ale i křesťanství (a islám). Abraham je naším otcem ve víře (viz Řím 4, srov. Žid 11,1–3.8–10).
Abram poznal, že nelze uctívat množství bůžků, poznal jediného skutečného Boha. Avšak toto poznání musí být dále tříbeno a prohlubováno, Boží obraz je třeba očišťovat, zbavovat limitů či zkreslení. A právě o to se jedná v dramatickém vyprávění o Abrahamovi a jeho synu Izákovi na hoře v Moria.
Abraham měl pochopitelný sklon vztahovat se k Bohu ve shodě s kulturou své doby. Její účastníci ovšem zpravidla vnímali božstvo jako cosi, čemu je třeba přinášet i lidské oběti, též oběti synů a dcer. Abraham v sobě vnímal skutečný Boží hlas, jenž nás zve k ničemu nemít „majetnický“ vztah, odevzdávat a obětovat Bohu vše, i to nejdražší: „vezmi svého syna…, obětuj ho…“, avšak rozuměl této výzvě v doslovném, dobově podmíněném smyslu a ve shodě se svým dosavadním obrazem Boha. Možná uvažoval: „Jestliže druzí dokážou přinést tak vysokou oběť nicotným bůžkům, což bych se já měl zdráhat a odepírat náležitou úctu pravému Bohu?“
Díky tomuto Abrahámovu vnitřnímu zápasu přichází další zlomový bod lidských duchovních dějin, zjevení pravé tváře Jediného: Bůh zadrží Abrahamovu ruku. Nechť je mi dovoleno nezůstávat u přísně historického výkladu a rozjímat nad úryvkem volněji: poznání Boží dobroty někdy spadá v jedno s požehnaným poznáním svých vlastních limitů. Možná v onen okamžik Abraham s nožem v ruce, ač dosud odhodlán dokázat to, co jiní, náhle pochopil, že to nedokáže, že svého syna neumí zabít. Možná mu nůž vypadl z dlaně a vyhrkly mu slzy, neboť v ten moment poznal a pochopil, že Bůh není takový, je zcela jiný, uslyšel to od Boha samého: ne, „nevztahuj svou ruku na chlapce“, nechci lidské oběti. Bůh je nekonečně jiný, než jak by se mohlo zdát na základě archaických náboženských představ. Skrze Abrahamovu zkušenost přichází zcela nové, pravdivé poznání Boha.
Je otázkou, zda je (po více než třech a půl tisíciletích!) toto abrahamovské poznání vždy přijímáno. Nezaujímáme někdy na základě „náboženských“ motivací tvrdé postoje k sobě i k druhým? Nevytváříme tak pokřivený obraz Boha jako molocha žádajícího lidské oběti? Po neuskutečněném obětování Izáka příběh pokračuje náhradní obětí beránka, která ovšem předobrazuje smrt Božího beránka Ježíše. Obětování Izáka Bůh nechtěl, nechce lidské oběti, vždyť v Ježíši obětuje sám sebe – a tato jediná oběť je dostačující a dokonalá (srov. Žid 7,18–10,23).
Nelze snad ale namítat, že přece máme „doplňovat“ Kristovu oběť obětí naší (Kol 1,24)? To není námitka, nýbrž veliká pravda. Záleží však na tom, jak jí rozumíme. Křesťanova účast na Kristově oběti není „zabíjením“ či přísným ubíjením života v sobě i druhých; ještě jednou: Bůh nechce lidské oběti. Křesťanská oběť spíše znamená rozdávat spolu s Kristem svůj život druhým, znamená vše přijímat z Boží ruky a vše mu odevzdávat.
Vše dávat a odevzdávat Pánu? Zde je třeba vrátit se k Abrahamově zkušenosti v Moria, kde nakonec od Boha uslyšel: „Žes mi neodepřel svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním.“ Co Abraham překonal a překročil? Možná dříve vyhlížel spíše své vlastní potomstvo než vyvolený lid a Boží slávu. Rodič může být na potomka sebestředně upnut jako na něco svého, jako na „prodloužení“ sebe sama. Není s to odevzdat jej Bohu a do jeho vůle. Možná mnohdy míváme k dobrům, a to nejen k svým věcem, svým rolím či ke svým dílům, ale též k osobám, třeba svým nejbližším, poněkud majetnický vztah. Taková láska může být dusivá a manipulativní. Učíme-li se vše Pánu dát, obětovat, budeme schopni milovat nikoli už vlastnickým či závislým způsobem, ale svobodně, zdarma, velkomyslně… a to je požehnání.
Kdo nehledí na dobra svého života majetnicky, a tudíž nepokojně, ale vše Bohu odevzdává a obětuje, ten se může ze všech věcí a blízkých vztahů pravdivě a skutečně radovat. Vše nově získává: nalézá vše v Bohu a Boha ve všem. Pokud jsme „vše opustili“, dostáváme „stokrát více“ (Mat 19,27–29). To poznal již Abraham; přijal nově zpět Izáka s nesmírným požehnáním.

Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100