klaster14.jpg

Mše sv. v klášteře

pondělí-pátek v 1730

neděle v 1030

Naše produkce

Liturgie - služby

svitek
.
ovecky

O významu relikvií

Martin Chleborád ocd

Pokud si chceme přiblížit význam relikvií, tak se musíme vrátit do dob starého Říma, prvních křesťanských mučedníků a katakomb…

Nejdříve si ale připomeňme, co slovo relikvie znamená: je z latinského slova zbytek nebo ostatek. Tedy v našem případě se tím míní tělesné pozůstatky mučedníka nebo jiného svatého. V širším slova smyslu i věci, které jsou s ním nějak spojeny jako např. nástroje umučení (ty se pak v ikonografii stávají atributem mučedníků), oděv atd. a rovněž předměty (hlavně látky), které byly ve styku s tělem mučedníka (brandeum, kontaktní relikvie).

Ale zpět do starověku. Křesťané s těly svých zemřelých, zejména mučedníků, zacházeli se stejnou úctou, jaká se projevovala i v jejich nekřesťanském okolí. K tomu se ještě přidala víra ve zmrtvýchvstání, což úctu k pohřbeným tělům zvyšovalo. Tradiční výrazy této úcty (pomazání olejem, kadidlo, světla) dostaly nový význam a staly se znamením účasti na velikonočním tajemství Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.

Uctívání relikvií bylo zpočátku vázáno na hrob. Křesťanské obce měly ve vážnosti své zvláště omilostněné členy, které považovaly za své ochránce – patrony. Prvními z nich byli, a to jak chronologicky, tak významově mučedníci (jistě s výjimkou Matky Boží a apoštolů, i když i ti jsou podle staré tradice ve většině případů považováni za mučedníky). Mučedník je svědek víry a křesťanská obec si jeho oběť, tzn. svědectví víry až k prolití krve, připomíná jeho jménem (o koho se jedná), skutky (čtou se svědectví o jeho životě a smrti), dále místem a časem umučení (dies natalis – „narozeniny“ pro nebe) a také úctou k jeho ostatkům.

Kvůli antickým zákonům o nedotknutelnosti pohřebišť, což znamenalo nehýbat s mrtvými, byly kostely zřizovány bezprostředně nad hroby (v Římě to byly katakomby, které ležely za hradbami) a věřící tedy ve výroční den smrti mučedníka putovali mimo město. Později se z různých důvodů relikvie začaly přenášet do městských kostelů a umisťovat pod oltář, až se nakonec od raného středověku stalo předpisem, že každý oltář má obsahovat relikvie. V jednom kázání sv. Ambrož (4. století), biskup v Miláně, říká, že je vhodné, aby se pod oltářem, kde se slaví Kristova oběť, ukládaly ostatky těch, kteří obětí vlastního života jemu vydali svědectví. To prohlásil u příležitosti založení baziliky sv. Gervasia a Protasia, když byla jejich těla nesena ve slavnostním procesí, a pak uložena v novém chrámě.

Ve středověku pak takovéto přenesení ostatků (translatio) ze hřbitova do kostela či katedrály bylo aktem svatořečení. Ne náhodou pak věřící toužili po tom, aby byli pochováni v blízkosti světců (apud sanctos), a nejlépe právě v kostele, kteří jim budou mocnou záštitou při Kristově druhém příchodu a tělesném vzkříšení.

Z důvodů vhodnějšího uctívání relikvií se pak vyvinuly, v závislosti na dobovém vkusu, různé formy oltáře – např. tzv. konfese (z lat. confessio – vyznávám, opět odkaz na vyznání víry mučedníka), kterou bychom mj. nalezli ve velkých římských bazilikách, vysoké oltářní konstrukce těsně při stěně kostela, oltáře v kryptách nebo zvlášť v baroku oblíbené oltáře ve formě skleněné rakve.

Středověk a raný novověk bohužel úctu k relikviím často chápaly magicky. Lidé si tehdy představovali, že samotný ostatek světce v sobě má jakousi energii, která působí zázračná uzdravení či jiné divy. Často se stávalo, že kosti světců byly rozemlety a podávány jako léčivý nápoj nemocným. Tyto praktiky právem kritizovali reformátoři, kteří je považovali za pověru, ale svůj kritický pohled dovedli až k odmítnutí úcty ke světcům vůbec.

Doba osvícenství, zejména za Alpami, úctě ostatkům nepřála. Vzpomeňme jen na různé reformy císaře Josefa II. v českých a rakouských zemích, kde bylo již samotné pohřbívání v kostele či obecně na okrsku měst vymezeném hradbami zakázáno.

Druhý vatikánský koncil starobylou tradici úcty k ostatkům vlastně potvrdil tím, že nadále ponechal v platnosti ustanovení o vkládání ostatků do oltářů. Samozřejmě zdůraznil, že se musí jednat o ostatky pravé a ověřené.

Hlaváčkovo náměstí 221, 274 01 Slaný, IČ 708 35 071, tel +420-312 523 648, bank 27-5314400237/0100